# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 3010/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 3010/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2014:2.US.3010.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 18. 3. 2014 - Datum zveřejnění: 4. 4. 2014 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost "zbraní" - Klíčová slova: náklady řízení, rozhodce, škoda/náhrada, interpretace, rozhodčí nález, neplatnost - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3; 40/1964 Sb., § 420; 99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Včas podaným návrhem ze dne 30. 9. 2013, který splňoval formální náležitosti § 34, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o zaplacení 87 684 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel namítal porušení základního práva na rovnost v právech dle čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny. Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojil proti postupu obecných soudů v řízení, kde se domáhal zaplacení náhrady nákladů ve výši 87 684 Kč, které vynaložil na právní pomoc v rozhodčím řízení, které bylo proti němu vedeno z titulu nároků vyplývajících ze zprostředkovatelské smlouvy k prodeji nemovitosti. Obecné soudy vyšly z toho, že rozhodčí nález vydaný v neprospěch stěžovatele byl dne 23. 3. 2009 zrušen pro neplatnost rozhodčí doložky, neboť zde nebyl určen konkrétní způsob určení rozhodce. Soud prvního stupně výše uvedeným rozsudkem nárok stěžovatele zamítl (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a uzavřel, že rozhodce nepochybil, když rozhodčí nález vydal, neboť v dané době byly otázky platnosti rozhodčích doložek vykládány odlišně. K odvolání stěžovatele soud druhého stupně prvoinstanční rozhodnutí potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II) s tím, že stěžovatel navíc neuplatnil náhradu nákladů rozhodčího řízení správně, neboť tak učinil v samostatném soudním řízení, ačkoli tak měl učinit v rámci soudního řízení, které následovalo po zrušení rozhodčího nálezu. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl (výrok I) a rovněž rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Ústavní stížností stěžovatel brojil proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů a v její části I. vyložil, na základě čeho mělo dojít k zásahu do jeho práva na spravedlivé, předvídatelné rozhodnutí a do práva na spravedlivý proces. Stěžovatel namítal, že soud prvního stupně vyšel ve dvou zásadních otázkách ze skutkového stavu, který nebyl podepřen provedenými důkazy a nevypořádal se řádně s některými námitkami stěžovatele. Odvolacímu soudu stěžovatel vytkl, že se nezabýval významnými odvolacími argumenty a odňal stěžovateli možnost jednat před soudem, když neumožnil stěžovateli vyjádřit se k argumentaci, kterou odvolací soud použil v odůvodnění svého rozhodnutí. Dovolacímu soudu vytýkal, že řádně neodůvodnil své rozhodnutí, kterým dovolání stěžovatele odmítl. V části II. ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval hlavní argumenty, kterými se dle jeho názoru odvolací soud nezabýval. V části III. stěžovatel uvedl své vlastní argumenty a nesouhlas s tím, jak obecné soudy odůvodnily svá rozhodnutí. Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů. Ústavní soud musel připomenout, že nevykonává dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li intenzivně zasaženo do zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V posuzované věci musel Ústavní soud konstatovat, že důvody pro jeho zásah dány nebyly, jelikož obecné soudy dostatečně vyložily, proč rozhodce neporušil svou právní povinnost dle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, když vydal rozhodčí nález, který byl následně obecným soudem pro neplatnost rozhodčí doložky zrušen. Námitky a argumentace stěžovatele v projednávané věci směřovaly primárně k tomu, že projednávaná věc nebyla obecnými soudy správně právně posouzena. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, limity jeho působení jsou dány zásadami právního státu, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud není v tomto případě oprávněn ingerovat do rozhodovací pravomoci obecných soudů, neboť tyto v rámci své činnosti nepochybily. V mezích limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil stěžovatelovu stížnost a musel konstatovat, že úvahy, názory a "postřehy" stěžovatele nebyly způsobilé prokázat tvrzenou nespravedlnost v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud stejně jako ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 108/11, ze dne 22. 3. 2011 připomíná, že základní právo na spravedlivý proces, je právo procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva, ani záruku spokojenosti s výsledkem sporu. Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě byly stěžovateli poskytnuty veškeré možnosti k uplatnění jeho práv a z hlediska požadavků spravedlivého procesu mělo posuzované řízení kontradiktorní charakter a tzv. "doplňkové" argumenty odvolacího soudu nemohly založit tvrzenou nerovnost zbraní mezi stranami. Ústavní soud naznal, že v projednávaném případě oběma stranám sporu byly v řádně vedeném řízení dány veškeré možnosti k uplatnění jejich práv. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-3010/13-1)