# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2974/08

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2974/08
- ECLI: ECLI:CZ:US:2009:2.US.2974.08.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 1. 2009
- Datum zveřejnění: 23. 2. 2009
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: náklady řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36, čl. 37 odst.2; 150/2002 Sb., § 62, § 60 odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelé se obrátili na Ústavní soud s návrhem na zrušení výroku II. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2008, č. j. 30 Ca 78/2008-126, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že nebyly přiznány žádnému z účastníků.

Žalobou podanou u Krajského soudu v Plzni se stěžovatelé domáhali ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka, který nevydal rozhodnutí o jejich odvolání proti oznámení Městského úřadu Horažďovice o zastavení řízení. Této jejich žalobě bylo vyhověno. Proti vyhovujícímu rozsudku Krajského soudu v Plzni podal vedlejší účastník kasační stížnost, které Nejvyšší správní soud vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil. Vyslovil právní názor, že podání směřující proti oznámení Městského úřadu Horažďovice o zastavení řízení, které stěžovatelé označili jako odvolání, nemělo být jako odvolání hodnoceno a nemělo být hodnoceno ani jako žádost o opatření proti nečinnosti. Vedlejší účastník proto nepochybil, pokud stejně jako městský úřad reagoval pouhým sdělením. Ještě před tím, než rozhodl Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti, správní orgán dle pokynu vysloveného rozsudkem krajského soudu vydal rozhodnutí.

Po rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovatelé vzali zpět svoji žalobu proti nečinnosti a navrhli zastavení řízení pro uspokojení jejich požadavku na zamezení průtahů v řízení. V návrhu uvedli, že na základě předchozího rozhodnutí Krajského soudu v Plzni bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo, aby o jejich odvolání proti oznámení Městského úřadu Horažďovice o zastavení řízení rozhodl, což se také rozhodnutím ze dne 20. 5. 2008, č. j. ŽP/6368/08, stalo. Tím došlo k ukončení nečinnosti a tato skutečnost je důvodem pro zpětvzetí žaloby a zastavení řízení a pro vznik práva stěžovatelů na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 3 věty druhé soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.").

V odůvodnění ústavní stížností napadeném rozhodnutí Krajský soud v Plzni podrobně vyložil, za jakých podmínek může dojít k uspokojení navrhovatele ve smyslu ustanovení § 62 s. ř. s., které jedině zakládá právo na náhradu nákladů řízení podle ustanovení § 63 odst. 3 věta druhá s. ř. s. Uvedl, že v souzeném případě správní orgán vydal rozhodnutí ve věci na základě rozsudku krajského soudu a nikoli za podmínek upravených v ustanovení § 62 s. ř. s., a proto stěžovatelům nárok na náhradu nákladů řízení nevznikl.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti zopakovali svoji argumentaci, kterou uplatnili před obecným soudem. Uvedli, že vydáním rozhodnutí správního orgánu ze dne 20. 5. 2008 došlo k uspokojení jejich požadavku na zamezení průtahů a tím odpadl po podání žaloby důvod k jejímu podání. Odvolali se na to, že taková skutečnost je podle soudní judikatury ve věcech správního soudnictví důvodem pro zpětvzetí žaloby a zastavení řízení a vznik nároku na náhradu nákladů řízení. Podle jejich názoru postupem Krajského soudu v Plzni došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod, a to práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ve spisu obecného soudu. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. sp. zn. II. ÚS 598/2000, III. ÚS 727/2000, III. ÚS 619/2000). Východisko pro přípustnou výjimku lze proto spojovat s argumentem, že konkrétním rozhodnutím soudu o nákladech soudního řízení správního bylo dotčeno právo stěžovatele na spravedlivý proces (podle čl. 36 odst. 1 Listiny). Proto nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace příslušných procesněprávních ustanovení; o ústavně nekonformní posouzení věci by šlo tehdy, jestliže by se jednalo o zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.

Z uvedeného především plyne, že silněji než jinde se při posuzování ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí obecných (správních) soudů o nákladech řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu; tím je až kritérium ústavnosti. To se v daných souvislostech nemůže projevit jinak, než poměřením, zda soudem podaný výklad dotčených procesněprávních ustanovení je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů (zde především podmínek řízení a principu subsidiarity správního přezkumu), a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.

Taková situace však v souzené věci nenastala. Stěžovatelé v ústavní stížnosti požadují, aby otázka náhrady nákladů řízení byla v souzené věci posuzována podle ustanovení § 60 odst. 3 věty druhé s. ř. s (podle něhož vzal-li navrhovatel podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení), a nikoli podle ustanovení § 60 odst. 3 věty prvé (jež zásadně stanoví, že žádný nemá právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta). Z uvedeného ustanovení vyplývá, že v případě zpětvzetí správní žaloby platí obecná zásada vyjádřená v první větě ustanovení § 60 odst. 3 s. ř. s, že účastníci nemají právo na náhradu nákladů řízení. Věta druhá téhož ustanovení představuje pouze výjimku z této zásady, jejíž aplikace je otázkou výkladu ze strany příslušného soudu. Ústavní soud by mohl přistoupit k přehodnocení takového výkladu jen za splnění podmínek uvedených shora. Ty však v daném případě splněny nejsou. Obecný soud podrobně vyložil důvody, které ho vedly k rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení ani jednomu z účastníků řízení. Jde o výklad, který není svévolnou aplikací práva, není extrémně formalistický a nevybočuje z běžně používaných pravidel výkladu práva. Nedošlo tedy k porušení pravidel spravedlivého procesu, jak tvrdí stěžovatelé.

Stěžovateli namítané porušení práva na právní pomoc zakotvenou v čl. 37 odst. 2 Listiny pak nemá v kontextu souzené věci vůbec žádné opodstatnění. Stěžovatelé byli v průběhu celého řízení zastoupeni a v řízení před správními orgány ani v řízení před soudem v právu být zastoupeni nebyli omezeni, což ostatně ani nenamítají. Samotná okolnost, že jim nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, která zahrnuje i náklady právního zastoupení, nemůže založit porušení tohoto základního práva, neboť toto právo negarantuje nárok na náhradu nákladů právního zastoupení.

S ohledem na popsané okolnosti souzeného případu Ústavní soud zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2974/08-1)