# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2966/07 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 2966/07 - ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.2966.07.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 29. 11. 2007 - Datum zveřejnění: 18. 12. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/svoboda projevu - Klíčová slova: pokuta - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 17 odst.1, čl. 17 odst.4, čl. 4 odst.3; 99/1963 Sb., § 53 odst.1 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí že jimi došlo k porušení jeho základního práva svobody projevu, které je zakotveno v čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovateli byla Městským soudem v Brně uložena pořádková pokuta ve výši 5.000 Kč za výrok, který použil v podání ze dne 27. června 2007. V něm se nejprve ohradil proti údaji v odůvodnění rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žádost o osvobození od placení soudního poplatku, neboť zde bylo chybně uvedeno, že má na svém vězeňském kontě hotovost, ačkoliv z listinného důkazu, ze kterého soud čerpal, vyplýval pravý opak. Tuto skutečnost stěžovatel komentoval slovy: "Je to lež, protože o omyl by snad mohlo jít, kdyby úředníci podepsaní pod usnesením, tedy JUDr. M. K., předseda senátu, a J. L., byli naloženi v lihu nebo měli plné choboty bílého prášku, jak se v posledních letech stává módou". Tuto část podání stěžovatele posoudil soud prvního stupně jako hrubě urážlivou a podle § 53 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") mu uložil výše uvedenou pořádkovou pokutu. Proti tomto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání, kterému Krajský soud v Brně nevyhověl a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že použil v podání podmiňovací způsob, když použil výraz "kdyby", a podle jeho názoru šlo pouze o neadresné srovnání a to v obecné rovině, kdy nikoho nejmenoval. Tuto argumentaci použil již v odvolání, avšak odvolací soud ji nereflektoval. V rozhodnutích napadených ústavní stížností spatřuje porušení ústavního práva svobodného projevu podle čl. 17 Listiny. Vyjadřuje názor, že svoboda projevu zaručuje každému svobodně a bez cenzury se vyjadřovat ke všem věcem. Navrhl, aby napadená rozhodnutí Ústavní soud zrušil. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem. Toho se dovolával i stěžovatel. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (§ 53 odst. 1 o. s. ř.) je v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, náleží možnost přezkumu těchto rozhodnutí vydaných v soustavě obecných soudů k základním ústavním principům spravedlivého procesu. Proto Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud při přezkoumávání rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty oprávněn posuzovat pouze to, zda zde byly dodrženy ústavní hranice a zda takovým rozhodnutím nedošlo k porušení základních práv stěžovatele. To však Ústavní soud nezjistil. V předmětné věci dospěl k závěru, že obecné soudy, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry obecných soudů neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Proto jsou napadená rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelná. Stěžovatel se mýlí, pokud chápe svobodu slova tak, že své názory může vyjadřovat i za použití vulgarizujících a dehonestujících výrazových prostředků. Z čl. 17 odst. 4 Listiny vyplývá, že svobodu projevu lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Občanský soudní řád v § 53 odst. 1 stanoví, že za hrubě urážlivé podání lze uložit pořádkovou pokutu. Jde o zákonné omezení svobody projevu ve vztahu k soudu, kterým se účastníkovi řízení a dalším osobám jakkoli zúčastněným na řízení ukládá, aby se ve vztahu k soudu chovali slušně a svá stanoviska formulovali věcně, bez hrubě urážlivého podtextu. Nejde tedy o omezení svobody projevu ve smyslu zákazu vyjádřit co do věcného obsahu své stanovisko v plném rozsahu. V tomto smyslu toto zákonné omezení v plné míře odpovídá čl. 4 odst. 3 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Výrazy, které stěžovatel použil, byly obecnými soudy hodnoceny jako hrubě urážlivé. Podle Ústavního soudu takový skutkový závěr není v rozporu s provedenými důkazy. Ze strany soudů tak nešlo o svévolné posouzení skutkového stavu nebo extrémně formalistický výklad uvedeného zákonného ustanovení. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele zjevně nedošlo. Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2966/07-1)