# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2935/22

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2935/22
- ECLI: ECLI:CZ:US:2023:2.US.2935.22.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 10. 1. 2023
- Datum zveřejnění: 7. 2. 2023
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup; základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
- Klíčová slova: škoda/náhrada, škoda/odpovědnost za škodu, stát, veřejná funkce, satisfakce/zadostiučinění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 10, čl. 36 odst.3; 159/2006 Sb., § 14b odst.1, § 13 odst.3; 82/1998 Sb., § 13

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Ze stěžovatelova podání je zřejmé, že se ústavní stížnost týká pouze části rozhodnutí, která potvrzovala rozsudek nalézacího soudu v otázce zaplacení náhrady nemajetkové újmy a nákladů řízení (tj. výroky II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. 3. 2022, č. j. 12 C 192/2020-147). Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud svým postupem porušil jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 2, 3 a čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Hned na počátku je vhodné upozornit, že věc stěžovatele se skutkově a právně shoduje s desítkami případů jiných stěžovatelů a stěžovatelek (nadto zastoupených stejnou právní zástupkyní), které byly zdejšímu soudu předloženy k přezkumu. Ústavní soud nejprve jednu z prvních takových ústavních stížností meritorně řešil v nálezu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 579/22, v něm vyjádřený právní názor nicméně (s konečnou platností) zvrátilo stanovisko pléna ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. PL. ÚS-st 57/22 (dále jen jako "stanovisko pléna"). Bylo by nadbytečné opakovat veškeré skutečnosti související s řízením a detaily právní argumentace ze stanoviska pléna. Následující odůvodnění se proto omezuje pouze na prvky nezbytné pro vypořádání ústavní stížnosti [srov. § 43 odst. 3) zákona o Ústavním soudu].

3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí, o stěžovateli, jako veřejném funkcionáři, byly některé jeho osobní údaje zpřístupněny (i anonymní) veřejnosti v Centrálním registru oznámení (dále jen jako "registr"). Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, zrušil část zákona o střetu zájmů, která vymezovala rozsah nahlížení do registru, přičemž vykonatelnost zrušení odložil do konce roku 2020. Ministerstvo spravedlnosti (dále jen jako "ministerstvo") údaje v registru znepřístupnilo veřejnosti až v listopadu 2020. Stěžovatel se po ministerstvu u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobou domáhal zadostiučinění v podobě omluvy a náhrady nemajetkové újmy ve výši 40 000 Kč. Odůvodnil to právě tím, že ministerstvo bezprostředně po vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 neuzavřelo přístup do registru a tento údajně nesprávný úřední postup vedl k porušení práv na ochranu soukromí stěžovatele. Nalézací i odvolací soud nároky stěžovatele zamítly.

4. Proti zamítnutí omluvy stěžovatel brojil dovoláním k Nejvyššímu soudu, nepřiznání náhrady nemajetkové újmy a nákladů řízení napadl ústavní stížností. V ní namítá, že odložení vykonatelnosti výroku o zrušení (části) zákona je nutné vnímat pouze jako prostor pro zákonodárce přijmout novou (ústavně souladnou) zákonnou úpravu. Naopak ministerstvo mělo v daném případě okamžitě registr znepřístupnit a zamezit tak pokračujícímu porušování základních práv veřejných funkcionářů. Jestliže městský soud otázku odkladu vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 nevyložil tímto způsobem a v důsledku toho mu nepřiznal zadostiučinění, rovněž porušil základní práva stěžovatele.

5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Jelikož je z ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatel nenapadá výrok odvolacího soudu vázající se na omluvu, je předložený návrh také zcela přípustný. Ústavní soud si po vydání nálezu sp. zn. IV. ÚS 579/22 vyžádal vyjádření účastníků a ministerstva, po vydání stanoviska pléna však tato vyjádření na výsledek řízení nemohou mít žádný dopad a je tak zbytečné je rekapitulovat.

6. Jádro problému v posuzované ústavní stížnosti zní: Lze považovat za nezákonný postup ministerstva, pokud v době odložené vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 pokračovalo v aplikaci zrušených ustanovení zákona o střetu zájmů? Zakládá tento postup, který v praktické rovině veřejnosti umožnil nadále nahlížet do registru, právo dotčených veřejných funkcionářů na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem?

7. Ústavní soud ve stanovisku pléna odpověděl na obě v předchozím bodě vymezené otázky záporně. U problematiky dopadů zrušené (neústavní) zákonné úpravy na právní vztahy vzniklé v době její účinnosti (první otázka) lze odkázat na detailní odůvodnění v bodech 26 až 37 stanoviska pléna, konkrétní dopady těchto obecných východisek na (ne)možnost veřejných funkcionářů získat v předestřeném rámci od státu náhradu nemajetkové újmy poté Ústavní soud rozebírá v bodech 38 až 52 stanoviska.

8. Jak již bylo shora naznačeno, případ stěžovatele je skutkově i právně shodný s věcí vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1877/22, na jejímž půdorysu bylo založeno již několikrát zmíněné stanovisko pléna. Veškeré závěry stanoviska pléna jsou tudíž plně aplikovatelné rovněž na přezkoumávanou věc a Ústavnímu soudu ve výsledku nezbylo než konstatovat, že obecné soudy svým postupem a rozhodováním nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ústavní soud tak přistoupil podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu k odmítnutí ústavní stížnosti jako návrhu zjevně neopodstatněného.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2935/22-1)