# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2887/11

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2887/11
- ECLI: ECLI:CZ:US:2011:2.US.2887.11.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 24. 11. 2011
- Datum zveřejnění: 18. 1. 2012
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/stížnost kasační
- Klíčová slova: opravný prostředek - mimořádný
- Dotčené předpisy: 150/2002 Sb., § 102

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

V podání, které bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 29. 9. 2011, stěžovatel uvedl, že byl veden u Úřadu práce v Sokolově v evidenci uchazečů o zaměstnání. Dne 29. 7. 2008 se na základě pokynu Úřadu práce dostavil k potencionálnímu zaměstnavateli k sepsání pracovní smlouvy na 6:00 hodinu ráno, avšak do objektu zaměstnavatele se nedostal, protože byl uzamčen. Proto čekal u vchodu do areálu do 6:30, kdy se dostavil vedoucí pracovník zaměstnavatele a oznámil mu, že nemá zájem s ním pracovní smlouvu uzavřít. Tuto situaci vyhodnotil Úřad práce v Sokolově jako maření součinnosti při obstarávání práce ze strany stěžovatele, a rozhodl ve správním řízení o jeho vyřazení ze seznamu uchazečů o práci. Odvolání, které proti tomuto rozhodnutí podal, bylo Ministerstvem práce a sociálních věcí zamítnuto a napadené rozhodnutí potvrzeno. Rozhodnutí odvolacího orgánu napadl žalobou, kterou Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl.

Stěžovatel podal proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze kasační stížnost a současně požádal o ustanovení advokáta, čemuž soud vyhověl. Ustanovený advokát však soudu následně oznámil, že mezi ním a stěžovatelem došlo ke ztrátě důvěry, a navrhl proto, aby byl ustanovení zproštěn. Soud mu vyhověl a stěžovateli s ohledem na povinné zastoupení uložil, aby do jednoho měsíce předložil plnou moc udělenou zvolenému právnímu zástupci z řad advokátů. Stěžovatel ve stanovené lhůtě soudem uloženou povinnost nesplnil, a proto Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost odmítl. Poté stěžovatel podal nyní posuzovanou ústavní stížnost, kterou napadá pouze rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to s tvrzením, že jím došlo k porušení základních práv zakotvených ve čl. 36 odst. 1 a čl. 26 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud, ještě před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny formální předpoklady pro její projednání. Jedním z těchto předpokladů je, že ústavní stížnost byla podána ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2011, č. j. 3 Ads 78/2011-118, vyplývá, že stěžovatel nepodal řádně kasační stížnost proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze, takže nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a to přesto, že mu ze strany soudu byl poskytnut dostatečný prostor, aby potřebné náležitosti pro řádné uplatnění svých práv splnil. Návrh, pokud směřuje pouze proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, je navíc podáván opožděně.

V posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro použití výjimky vyplývající z ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jak navrhuje stěžovatel. Jednak od doručení napadeného rozhodnutí a nabytí jeho právní moci do podání ústavní stížnosti uplynula doba delší než jeden rok. Z odůvodnění rozhodnutí kasačního soudu totiž vyplývá, že stěžovatel podal kasační stížnost současně se žádostí o ustanovení advokáta. Ten mu byl ustanoven rozhodnutím soudu ze dne 10. 9. 2010. Napadané rozhodnutí Městského soudu v Praze tedy muselo být stěžovateli doručeno a nabýt právní moci před tímto datem, přičemž ústavní stížnost byla dána k poštovní přepravě až dne 27. 9. 2011. Je neakceptovatelné, že by "skutečností, která je předmětem ústavní stížnosti" ve smyslu uvedeného ustanovení zákona o Ústavním soudu mohlo být v daném případě odmítnutí kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem, jak to tvrdí stěžovatel v ústavní stížnosti, když rozhodnutí kasačního soudu, které bylo samo o sobě napadnutelné ústavní stížností, ani nenapadl.

Kromě toho není v daném případě splněna ani podmínka přesahu vlastního zájmu stěžovatele. Aby totiž byla splněna, musel by mít případ znaky obecnosti a muselo by jít o podstatný přesah, např. potřebu zrušit neústavní právní předpis. O nic takového se v daném případě nejedná.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2887/11-1)