# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2861/18

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2861/18
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:2.US.2861.18.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 3. 2019
- Datum zveřejnění: 23. 4. 2019
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: osoba/oprávněná, insolvence/řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1; 182/2006 Sb., § 414

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatel ve své ústavní stížností navrhuje zrušení výše specifikovaných usnesení. Tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 dle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále se domnívá, že obecné soudy porušily čl. 11 odst. 4 Listiny.

2. Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením zastavil exekuci nařízenou okresním soudem (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů (výrok II.) a konečně rozhodl, že soudnímu exekutorovi náhradu nákladů exekuce nepřiznává (výrok III.). Stěžovatel byl v exekučním řízení oprávněným. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém uvedl, že okresní soud postupoval ústavně nonkonformním způsobem, když aplikoval právní předpis (zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), dále jen "insolvenční zákon"), který je v rozporu s ústavním pořádkem. Považuje totiž osvobození povinného v exekučním řízení, resp. insolvenčním řízení, a tedy nesplnění všech závazků povinného, za vyvlastnění. Krajský soud napadeným usnesením potvrdil postup okresního soudu.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti usnesením obecných soudů a navrhuje zrušení § 414 insolvenčního zákona. Tvrdí, že napadená usnesení jsou v rozporu s principem právního státu garantovaného v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v rozporu s čl. 3 odst. 3 a odst. 4, čl. 11 odst. 4, čl. 36 odst. 1, odst. 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje v postupu krajského soudu, když "slepě (otrocky)" aplikoval ustanovení běžných právních předpisů a tím tak způsobil porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva dle čl. 11 odst. 4. Zastavení exekuce pokládá za vyvlastnění, které je ale dle Listiny možné jen za splnění určitých podmínek. Má-li tedy exekuce být zastavena jen proto, že došlo k odpuštění dluhů dlužníkovi po splnění oddlužení, aniž by věřitel získal 100% plnění, musí být věřiteli (stěžovateli) poskytnuta náhrada za takto "vyvlastněnou" část pohledávky. Takovou úpravu však insolvenční zákon neobsahuje, proto ho stěžovatel shledává protiústavním a navrhuje zrušení předmětného ustanovení.

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat zjevně neopodstatněnou.

6. Smyslem a účelem institutu oddlužení, tedy sanačního způsobu řešení úpadku je, aby byl dlužník skutečně "oddlužen". Děje se tak cestou osvobození dlužníka od zbytku pohledávek za předpokladu, že splní soudem nastavené podmínky oddlužení. Tento způsob řešení úpadku má poskytnout dlužníkovi šanci začít znovu bez demotivující vidiny celoživotního splácení starých dluhů a s tím spojených nežádoucích efektů. Dlužník má takto dostat regulérní možnost trvale vyřešit své dřívější dluhy. Jedná se o zcela odlišný institut, než je institut vyvlastnění, za což stěžovatel postup soudů označuje. Odkázaly-li proto obecné soudy v odůvodnění svých usnesení na závěry Nejvyššího soudu, nelze v tom z ústavněprávních pozic spatřovat porušení stěžovatelem namítaných práv.

7. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud ještě jednou připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního insolvenčního a exekučního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.

8. Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení § 414 insolvenčního zákona Ústavní soud musel také odmítnout. Tento návrh má podle § 74 zákona o Ústavním soudu toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Odmítnutí ústavní stížnosti se tak musí promítnout i do rozhodnutí o návrhu podle § 74 zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2861/18-1)