# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2860/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2860/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.2860.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 19. 10. 2010
- Datum zveřejnění: 19. 11. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /monopol soudu na rozhodování o vině a trestu; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
- Klíčová slova: trestný čin, trestní stíhání
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 39, čl. 40 odst.1, čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 159a odst.1

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností brojí stěžovatelka proti v záhlaví uvedeným usnesením orgánů činných v trestním řízení, kterými mělo být porušeno stěžovatelčino základní právo garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V ústavní stížnosti, jejímž obsahem je převážně polemika se skutkovými zjištěními orgánů činných v trestním řízení, uvádí stěžovatelka důvody, pro které považuje odložení jí podaného trestního oznámení směřujícího proti jejímu bývalému manželovi za porušení svých výše uvedených základních práv.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí orgánu státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podstata ústavní stížnosti spočívá ve stěžovatelčině nesouhlasu s odložením trestního oznámení dle § 159a odst. 1 trestního řádu na O. K. pro podezření ze spáchání trestných činů zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona a týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a trestního zákona.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou dle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neupravuje detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nezpochybnitelné a základní konstitutivní principy státu a práva; výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze pak dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Proto pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatelky na takový (trestněprávní) druh "satisfakce" (srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 14, s. 291 a násl.).

Rovněž v projednávané věci tudíž Ústavní soud konstatuje, že v samotném zamítnutí stěžovatelčiny stížnosti proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání shora označených trestných činů, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž zásadně neexistuje (o připustitelné výjimky zde nejde).

Ústavní soud k tomu dodává, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, respektive ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se orgány činné v trestním řízení stěžovatelčiným podnětem zabývaly a svůj postup v napadených rozhodnutích řádně odůvodnily. Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné, a v tom, jak s tímto podnětem naložily, nelze spatřovat projev "libovůle" či "svévole". Ani z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatelky, že došlo k zásahu do jejího ústavního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2860/10-1)