# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 270/04 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 270/04 - ECLI: ECLI:CZ:US:2005:2.US.270.04 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 6. 1. 2005 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek - Klíčová slova: právní úkon/neplatný, věcná břemena, vlastnické právo/omezení, důkaz/volné hodnocení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11; 40/1964 Sb., § 151p, § 37; 99/1963 Sb., § 132 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatelé se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech byla zamítnuta žaloba žalobců (stěžovatelů) na zrušení věcného břemene, zřízeného na pozemcích p. č. 452/2 a p. č. 448 v katastrálním území R., obec K., smlouvou ze dne 30. září 1994, zapsaného na LV 1009 pro katastrální území R., obec K., jemuž odpovídá právo chůze a jízdy vozidlem pro vlastníky a nájemce domu čp. 49 a pozemku p. č. 447. Soud prvního stupně neshledal, že by byly dány důvody pro zrušení věcného břemene. Dospěl k závěru, že ujednání ve smlouvě o zřízení věcného břemene je dostatečně určité. Stejně tak oprávnění žalovaných z tohoto věcného břemene je neustále využíváno. K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Pokud žalobci argumentovali změnou poměrů, kterou spatřovali v tom, že důvod zřízení věcného břemene (zavážení tuhými palivy) odpadl v důsledku zavedení plynové přípojky, nemohlo toto tvrzení obstát, neboť plynová přípojka byla zbudována 30 let před zřízením věcného břemene. Rovněž neobstojí tvrzení žalobců o neurčitosti a tudíž absolutní neplatnosti zřízeného věcného břemene, jakož i argument spočívající v nemožnosti výkonu práva, vyplývajícího z věcného břemene. Tvrzení žalobců považoval i odvolací soud za účelová, neprokázaná a vedená snahou zbavit jejich pozemek zatížení věcným břemenem. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyjádřili přesvědčení, že napadenými rozsudky soudů obou stupňů bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedli, že právě v oblasti věcných břemen, jimiž je omezováno vlastnické právo, klade právní praxe velký důraz na jasnost, srozumitelnost a určitost právního úkonu. Stěžovatelé namítali, že náležitostmi právního úkonu se u smlouvy o zřízení věcného břemene nezabýval ani jeden z obecných soudů. Soudy obou stupňů řešily především problematiku změny poměrů a vzniku hrubého nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Přestože Okresní soud v Karlových Varech nařídil provedení znaleckého posudku, k jeho závěrům nepřihlédl a odvolací soud se jím vůbec nezabýval. Stěžovatelé uzavřeli, že soudy svým postupem zcela pominuly ochranu jejich vlastnického práva a věc posoudily z hlediska naprostého právního formalismu. Okresní soud v Karlových Varech jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že provedl všechny navržené důkazy a po jejich zhodnocení dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Odkázal přitom na obsah odůvodnění svého rozsudku. Smlouvu o zřízení věcného břemene považuje za dostatečně určitou a srozumitelnou a v řízení bylo prokázáno, že oprávnění žalovaných, vyplývající ze smlouvy o věcném břemeni, se nedostalo do hrubého nepoměru k věcnému břemeni. Krajský soud v Plzni jako účastník řízení ve svém vyjádření vyjádřil přesvědčení, že v řízení nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů, zakotvená v čl. 11 Listiny. Při posuzování odůvodněnosti žaloby vycházel z předpokladů upravených v ustanovení § 151p občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."). Zabýval se přitom i určitostí smlouvy o vzniku věcného břemene a zároveň hodnotil i znalecký posudek, který byl soudem prvního stupně proveden. Vedlejší účastníci řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedli, že rozsudky soudů obou stupňů nezasahují do ústavě zaručených práv na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny, neboť stěžovatelé při koupi nemovitosti věděli o existenci věcného břemene a samotné věcné břemeno bylo vymezeno určitě a srozumitelně pomocí geometrického plánu. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli stěžovatelé účastníky, k porušení základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. K posouzení namítaných porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod na straně stěžovatelů si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně spis, vedený pod sp. zn. 15 C 18/2003. Stěžovatelé namítali porušení práva na ochranu vlastnictví, zakotveného v čl. 11 Listiny. Argumentace stěžovatelů byla ovšem v daném případě spíše v poloze nesouhlasné polemiky s právními závěry obecných soudů, které vyplývají z odlišného názoru na hodnocení důkazů, o které obecné soudy opřely svá rozhodnutí. Prostý nesouhlas stěžovatelů a jejich odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Výklad hmotného práva je věcí obecných soudů, do které by mohl Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, pokud by šlo o výklad svévolný, tedy takový, který by byl ve zřejmém rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo který by byl extrémně formální a vedl by ke zřejmé nespravedlnosti. O takový případ se ovšem nejedná. Vlastní hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Pouze na okraj tedy Ústavní soud podotýká, že závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů, jsou správné a ústavně konformní. Stěžovatelé dále namítali, že soudy neprovedly resp. nepřihlédly ke znaleckému posudku. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. Zde přitom Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu, dle které v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález sp. zn. III. ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek (ve věci stěžovatelů konkrétně znalecký posudek) způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. Není pravdou, že by soud prvního stupně důkaz znaleckým posudkem neprovedl (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž tak jasně a zřetelně vyložil, proč nepřihlédl k jeho závěrům (viz str. 8 citovaného rozsudku). Odvolací soud potom vycházel ze skutkových zjištění a z provedených důkazů (tedy i ze znaleckého posudku) soudu prvního stupně a dospěl ke shodným právním závěrům se soudem prvního stupně. Tvrzení stěžovatelů, že se soudy nezabývaly náležitostmi právního úkonu v případě smlouvy o zřízení věcného břemene se rovněž nezakládá na pravdě. Soudy obou stupňů a zejména pak soud odvolací se určitostí smlouvy zabýval a dospěl k závěru, že vymezení věcného břemene je dostatečně určité a srozumitelné. Soudy obou stupňů postupovaly v souladu se zásadami zakotvenými v občanském soudním řádu i Listině. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-270/04-04)