# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2686/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2686/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.2686.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 29. 11. 2007
- Datum zveřejnění: 3. 1. 2008
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: škoda/náhrada, odškodnění, pravomoc, lhůta/procesněprávní, opravný prostředek - řádný, řízení/zastavení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1; 82/1998 Sb.; 99/1963 Sb., § 7, § 104 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Podanou ústavní se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. dubna 2007, č. j. 13 Nc 332/2007-5, bylo zastaveno řízení proti žalované (Česká republika-Parlament ČR), o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 17.000.000.000,- Kč pro nedostatek soudní pravomoci, či pravomoci jiného orgánu.

Proti tomuto usnesení podal žalobce (stěžovatel) odvolání, které bylo usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. června 2007, č. j. 13 Nc 332/2007-10, odmítnuto jako opožděně podané. Následné odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 13 Co 409/2007, potvrdil. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatel byl řádně o lhůtě a způsobu podání odvolání poučen a soud prvního stupně, který odmítl odvolání pro opožděnost, tedy postupoval v souladu s § 208 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, v němž spatřuje porušení čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vyjádřil přesvědčení, že zastavením řízení pro existenci neodstranitelné podmínky řízení, spočívající v nedostatku soudní pravomoci, došlo na straně stěžovatele k odepření spravedlnosti a práva na soudní ochranu, což je v rozporu se základními zásadami právního státu. K otázce opožděnosti podaného odvolání proti usnesení o zastavení řízení uvedl, že se marně snažil vyhledat pomoc advokáta, a z tohoto důvodu promeškal lhůtu k podání odvolání.

Ústavní soud, aniž by si vyžadoval vyjádření účastníků řízení, přezkoumal napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že opodstatněností ústavní stížnosti se mohl zabývat toliko ve vztahu k rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30. srpna 2007, sp. zn. 13 Co 409/2007, ve spojení s usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. června 2007, č. j. 13 Nc 332/2007-10, jimiž bylo odvolání odmítnuto pro opožděnost. Jak vyplývá z napadených rozhodnutí, a stěžovatel jejich závěry nikterak nezpochybňuje, ale naopak v ústavní stížnosti je nepřímo potvrzuje, lhůta pro podání odvolání uplynula dne 21. května 2007. Stěžovatel přitom podal odvolání až dne 4. června 2007. Na základě těchto skutečností nelze považovat rozhodnutí o odmítnutí odvolání za stojící v rozporu s procesními předpisy, a tedy porušující právo na spravedlivý proces. Na tomto závěru nemění nic ani tvrzení stěžovatele, že se snažil vyhledat pomoc advokáta. Absence právního zastoupení stěžovateli nijak nebránila v podání odvolání, byť jen blanketního.

Pokud stěžovatel brojil proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Opožděně podané odvolání totiž nelze považovat za řádně uplatněný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost, pokud směřovala proti usnesením o odmítnutí odvolání, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl. Pokud ústavní stížnost směřovala proti usnesení o zastavení řízení, odmítl ji jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2686/07-1)