# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2670/10 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 2670/10 - ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.2670.10.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 17. 9. 2010 - Datum zveřejnění: 1. 10. 2010 - Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní - Klíčová slova: dovolání, opravný prostředek - mimořádný - Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.a ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 10. 9. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí pro domnělé porušení jeho základních práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Praze změnil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 16. 1. 2008 č. j. 3 C 306/2005-187, jímž byla v celém rozsahu zamítnuta žaloba žalobce - obchodní společnosti R.M.S. - plus, spol. s r.o. proti stěžovateli o určení vlastnictví ve výroku specifikovaných nemovitostí, a to tak, že vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí určil žalobce. Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele uhradit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně i před odvolacím soudem v celkové výši 100 200 Kč. Krajský soud v dané věci rozhodoval opakovaně poté, co byl k dovolání stěžovatele rozsudek téhož soudu ze dne 17. 9. 2008 č. j. 26 Co 220/2008-220 zrušen na základě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009 č. j. 30 Cdo 5388/2008-259. Stěžovatel v ústavní stížnosti poté, co obsáhle zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy i argumentaci v nich uplatněnou, vyjádřil nesouhlas se způsobem hodnocení charakteru předmětného smluvního vztahu i jeho platnosti a nadále polemizoval s právními závěry krajského soudu. Způsob posouzení dané věci krajským soudem stěžovatel shledal nespravedlivým a označil jej za přepjatý formalismus. Dále uvedl, že obdobnou argumentaci užil "ve svém dovolání proti druhému rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 9. 2010." V souladu s výše citovaným tvrzením stěžovatele, Ústavní soud dotazem na pracovnici civilního oddělení Okresního soudu Praha-západ, Bc. N. Š., zjistil, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dne 10. 9. 2010 dovolání k Nejvyššímu soudu, o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. V ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti tedy, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti. Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelem podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti. Bylo by zásahem do kompetence Nejvyššího soudu rozhodovat o dovolání a také porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval před tím, než o věci rozhodne Nejvyšší soud. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§ 236 a násl.) výslovně vyloučena. Za splnění formálních náležitostí dovolání je odpovědný stěžovatel a Ústavní soud se jimi v této fázi řízení nemůže zabývat, neboť by zasahoval do judikatorní činnosti Nejvyššího soudu. Protože, jak je uvedeno výše, podal stěžovatel vedle ústavní stížnosti i dovolání, je zřejmé, že on sám svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Lze tak uzavřít, že podání ústavní stížnosti je nyní předčasné. Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2670/10-1)