# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2614/20

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2614/20
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:2.US.2614.20.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 10. 12. 2020
- Datum zveřejnění: 13. 1. 2021

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatel napadá shora označené soudní rozhodnutí s tím, že obecné soudy setrvale nevyhovují žádostem na ustanovení zástupce a selhávají na ochranu stěžovatelova práva na spravedlivý soudní proces.

2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že návrh stěžovatele tyto požadavky nesplňuje, jelikož nebyl formálně ani materiálně naplněn (mj.) požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§ 30 a 31 zákona o Ústavním soudu).

3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad návrhu, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.

4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení (zejména o povinnosti zastoupení advokátem) se stěžovateli dostalo opakovaně v řízeních, která byla před Ústavním soudem v minulosti zahájena na jeho návrh.

5. Ústavní soud je přitom přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým. Ostatně ke stejnému postupu přistoupil Ústavní soud v řadě případů stěžovatele, z posledních např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 79/20 ze dne 14. 1. 2020.

6. Stěžovatel je ze stejného důvodu obeznámen i s tím, že řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudnímu poplatku a že pro ně přichází v úvahu toliko určení advokáta podle § 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, za kterýmžto účelem se navrhovatel musí sám obrátit na Českou advokátní komoru.

7. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2614/20-1)