# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 261/03

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 261/03
- ECLI: ECLI:CZ:US:2003:2.US.261.03
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 8. 7. 2003
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces; základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /odpírání výkonu vojenské služby
- Klíčová slova: vojenská a civilní služba, lhůta
- Dotčené předpisy: 151/1999 Sb., čl.; 18/1992 Sb., § 2 odst.1 písm.a; 2/1993 Sb., čl. 15 odst.3

## Výrok

Návrh se o d m í t á .

## Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 7. 5. 2003 doručen návrh stěžovatele, ve kterém uvedl, že před deseti lety zmeškal nevratnou třicetidenní lhůtu k odepření vojenské služby stanovenou v ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1992 Sb., o civilní službě. To ve spojení se skutečností, že svědomí a náboženské vyznání stěžovateli brání vojenskou službu vykonávat, vedlo k tomu, že byl dvakrát stíhán pro trestný čin nenastoupení v ozbrojených silách podle ust. § 269 odst. 1 trestního zákona v tehdy platném znění. Ústavní soud podle stěžovatele ve svém nálezu ze dne 2. 6. 1999, publikovaném pod č. 151/1999 Sbírky zákonů uvedl, že si je vědom: "změny právní situace, kterou vyvolá jeho rozhodnutí o zrušení § 2 odst. 2 zákona o civilní službě, a proto napadené ustanovení zákona o civilní službě zrušil k 31. prosinci 1999 tak, aby Parlament České republiky mohl upravit možnost prominutí zmeškání lhůty, v níž může občan vykonat svoje právo odmítnout vykonávat vojenskou službu... a zmírnit tak přílišnou tvrdost zákona obsaženou v současném znění § 2 odst. 2 zákona o civilní službě". Vzhledem k tomu, že Parlament ČR do 31. 12. 1999 žádné opatření neučinil, obrátil se stěžovatel na ministra obrany, a opakovaně na předsedu Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, avšak dosud nebyla zjednána náprava. Nečinnost zákonodárce považuje stěžovatel za zásah do svých práv garantovaných v ust. čl. 4 odst. 4, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 15 odst. 3 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto v závěru ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud ČR vydal nález, v němž Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR přikazuje, aby do dvou měsíců od jeho vyhlášení uvedla zákon č. 18/1992, v platném znění, do souladu s čl. 4 odst. 4 a čl. 15 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Ústavní soud není příslušný k projednání návrhu.

Mezi základní podmínky umožňující soudům rozhodování o návrzích účastníků patří pravomoc předmětného soudu o věci rozhodnout tak, jak je navrhováno, tj. zákon, resp. ústavní zákon, musí takovou pravomoc soudu svěřovat. Ústavní soud ČR ve svém dosavadním rozhodování prosazuje princip důsledné dělby mocí a proto sám může do sféry moci zákonodárné zasahovat jen ve zcela výjimečných případech a vždy pouze v rozsahu své pravomoci dané Ústavou ČR a zákonem. Vykročení z tohoto rámce je nepřípustné.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona]. Soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona].

Ústavní soud, stejně jako každý jiný orgán veřejné moci v liberálně demokratickém právním státě, může uplatňovat státní moc jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon [čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny]. Na základě ust. čl. 87 Ústavy a ust. § 72 a § 82 odst. 3 zákona, však lze učinit nepochybný závěr, že Ústavnímu soudu není dána pravomoc rozhodnout o věci, kterou mu předložil stěžovatel. Ústavní soud na podkladě argumentace obsažené v ústavní stížnosti nenalezl interpretační cestu, která by ve výše popsané situaci vzhledem k navrhovateli identifikovala pojmy "řízení, jehož je [stěžovatel] účastníkem" a "rozhodnutí", resp. "jiný zásah orgánu veřejné moci" a nebylo nalezeno ani zmocnění, které by dovolovalo adresovat zákonodárci příkaz, jehož vydání se stěžovatel domáhá. Věcné posuzování takového návrhu by zjevně vybočovalo z rámce kompetencí Ústavního soudu. Pokud by Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele, překročil by pravomoci, dané mu Ústavou ČR, a nutně by zasáhl do ústavně garantovaného principu dělby moci.

Aniž by se tedy Ústavní soud zabýval meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-261/03-03)