# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 26/99 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 26/99 - ECLI: ECLI:CZ:US:2000:2.US.26.99 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 23. 3. 2000 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základě zákona; zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba) - Klíčová slova: hospodářská soutěž, působnost/přenesená, živnostenský list/koncese - Dotčené předpisy: 111/1994 Sb., § 6 odst.1, § 21, § 40a, § 41 odst.2; 187/1994 Sb., čl. ## Výrok Ústavní stížnost a návrhy na zrušení právních předpisů s ní spojené se o d m í t a j í . ## Odůvodnění Navrhovatel se ve své ústavní stížnosti (podání ze dne 15. 1. 1999, doplněné podáním ze dne 1. 2. 1999 a podáním ze dne 14. 4. 1999), domáhal vydání nálezu, ve kterém by Ústavní soud vyslovil, že odpůrcům se zakazuje pokračovat v porušování práva na svobodné podnikání v mezích stanovených zákonem podle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zejména se jim proto zakazuje vůči stěžovateli 1) organizovat, provádět a vyhodnocovat zkoušky pro jeho zaměstnance - řidiče taxi a vydávat jim osvědčení o složení zkoušek řidičů taxi jako akt veřejné moci, 2) vázat na existenci těchto osvědčení oprávnění k provozování taxislužby na území hl. města Prahy, 3) stanovit mu další podmínky pro provozování živnosti, které nejsou upraveny zákonem, 4) provádět další úkony, které jakkoli brání využívat vydaného státního povolení k provozování živnosti. Spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení zák. č. 111/1994 Sb., ve znění zákonů č. 38/1995 Sb. a č. 304/1997 Sb., o silniční dopravě, vyhlášky č. 187/1994 Sb., ve znění vyhlášek č. 48/1998 Sb. a č. 49/1998 Sb., kterou se provádí zákon o silniční dopravě a vyhlášky hl. města Prahy, o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hl. města Prahy, schválené usnesením zastupitelstva hl. města Prahy č. 40/31 ze dne 9. 7. 1998, publikované pod č. 23/1998 Sbírky obecně závazných vyhlášek hl. města Prahy. Současně byl podán návrh na vydání předběžného opatření. Navrhovatel ve své obsáhlé ústavní stížnosti v podstatě uvedl, že od 10. 7. 1991 podniká na základě koncesní listiny v oboru taxislužba, a že na základě vyhlášky č. 23/1998 Sbírky obecně závazných vyhlášek hl. města Prahy ze dne 9. 7. 1998 o ověřování znalostí řidičů taxislužby na území hl. města Prahy (dále jen "Vyhláška") je nucen se podrobit zkoušce a prokázat znalosti místopisu, právních předpisů, upravujících taxislužbu a ochranu spotřebitele, a znalosti obsluhy taxametru. Navrhovatel dále uvedl, že nesouhlasí s rozsahem požadovaných znalostí, se způsobem provádění zkoušky, s časovou omezeností platnosti osvědčení o složení zkoušky a i s tím, že předmětná vyhláška vyloučila použití předpisů o správním řízení. Navrhovatel má za to, že do jeho práva svobodně podnikat bylo zasaženo tím, že pro jeho živnostenské podnikání byla zavedena uvedenou vyhláškou další podmínka. Uvedené povinnosti vyplývají jednak z vyhlášky a zákona o silniční dopravě č. 111/1994 Sb. včetně jeho prováděcí vyhlášky č. 187/1994 Sb. Dle navrhovatele zák. č. 111/1994 Sb. v platném znění svojí koncepcí narušuje podstatu a smysl ústavou zaručeného práva svobodně podnikat. Nesouhlasí zejména s ustanovením § 21 odst. 7, kterým je založena samostatná působnost obcí ke stanovení podmínek provozování taxislužby, stejné jako s ustanovením § 41 odst. 2 cit. zákona, kterým se obec zmocňuje k vydání obecně závazné vyhlášky. Rovněž nesouhlasí s ustanovením § 6 odst. 4, které obsahuje zmocnění ke stanovení odborné způsobilosti obsahu a rozsahu zkoušek a podrobnosti k jejich skládání prováděcím předpisem, neboť jen zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání (čl. 26 Listiny) a rovněž je v rozporu s čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož lze povinnosti ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích. Dále navrhovatel zdůraznil, že silničním zákonem a jeho prováděcí vyhláškou bylo porušeno právo rovnosti jednotlivých podnikatelů v dopravě i podnikatelů jako takových. Navrhovatel dospěl k závěru, že celkovou vadnou koncepci zákona nelze napravit ústavně konformním způsobem a je proto třeba zrušit celý silniční zákon včetně prováděcí vyhlášky, neboť zrušením dílčích ustanovení by bylo zachováno nefunkční torzo. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s vyjádřeními Magistrátu hl. města Prahy, odborů dopravy a živnostenského, zaslaných k obsahově totožné ústavní stížnosti, projednávané pod sp. zn. IV. ÚS 11/99, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s platnou právní úpravou provozování taxislužby, jak je stanovena silničním zákonem a prováděcími předpisy k němu vydanými, a to za situace, kdy právě Listina v čl. 26 odst. 2 výslovně podmiňuje realizaci práva každého podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost, splněním podmínek stanovených zákonem. Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky, zda je či není slučitelné s ústavním pořádkem, jestliže zákonodárce pro výkon určitých činností povolených či provozovaných podle dřívějších předpisů stanoví podmínky nové, tedy především otázek souvisejících s principem rovnosti a právní jistoty. Ustanovení § 40a odst. 1 zák. č. 111/1994 Sb., jímž byl zákon doplněn zákonem č. 304/1997 Sb., je ustanovením intertemporálním, tedy ustanovením, které řeší střet právní úpravy staré (která podmínky k výkonu určité činnosti upravovala liberálněji) s právní úpravou novou. Způsob řešení tohoto střetu vytváří tzv. nepravou retroaktivitu, když pro určitou vymezenou skupinu subjektů se účinnost nové úpravy (splnění jedné z podmínek) odkládá do stanoveného termínu. Těmto subjektům je tedy poskytnuta příležitost splnit náročnější či jiné podmínky nové úpravy a současně si v tomto období zachovat kontinuitně svůj status. Taková úprava nezakládá dle přesvědčení senátu Ústavního soudu žádnou nerovnost. Nerovnost by naopak nutně přineslo řešení, které by dosavadním držitelům oprávnění k určité činnosti ponechalo, zatímco podmínky nové a přísnější by platily pouze pro uchazeče nové. Řešení, které zákonodárce zvolil, rozhodně nemá znaky libovůle a není v rozporu s principem rovnosti, jak je Ústavním soudem chápán (viz např. nálezy č. 3 a 9, sv. 1, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR). Nesvědčí o tom ani míra odlišnosti staré a nové úpravy, ani důvody pro zavedení tzv. způsobilostních zkoušek, které lze označit naopak za rozumné a také v řadě civilizovaných zemí obvyklé a běžné. Rozhodně tedy nejde o postup diskriminující. Rovněž tak výslovné zákonné zmocnění obce, stanovit obecně závaznou vyhláškou jako podmínku provozování taxislužby na jejím území prokázání určitých znalostí, nikterak nevybočuje z ústavních mezí, opírajíc se o výslovné obecné zmocnění § 21 odst. 7 a § 41 odst. 2 zák. č. 111/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost se opírá prakticky výhradně o argumentaci vycházející z přesvědčení stěžovatelů o neústavnosti právních předpisů, které se k věci vztahují, přičemž, jak výše uvedeno, Ústavní soud považuje tato tvrzení za zjevně neopodstatněná, nezbylo než podanou stížnost a návrhy s ní spojené odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. JUDr. Vojtěch Cepl V Brně dne 23. 3. 2000 předseda senátu --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-26/99-99)