# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 251/01 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 251/01 - ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.251.01 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 11. 6. 2001 - Datum zveřejnění: 30. 10. 2007 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce - Klíčová slova: řízení/zastavení, poučovací povinnost - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 43 odst.2 ## Výrok Návrh se o d m í t á . ## Odůvodnění Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým se potvrzuje usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 11. 9. 2000, čj. 8 C 141/2000-17, jímž soud I. stupně zastavil řízení o návrhu stěžovatele v části, v níž se domáhal určení, že majitel domu v P. je majitelem podílu na nemovitostech v rozhodnutí specifikovaných. Podle názoru stěžovatele byla napadeným rozhodnutím odvolacího soudu porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR. Z obsahu spisu Okresního soudu v Pelhřimově, sp. zn. 8 C 141/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky. Dovolací soud usnesením ze dne 29. 3. 2001, čj. 22 Cdo 485/2001-50, dovolání pro nepřípustnost odmítl. V odůvodnění odmítl argument stěžovatele, dle něhož je přípustnost dovolání v projednávaném případě dána dle ustanovení § 239 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též "o.s.ř."), ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odkázal přitom na část dvanáctou, hlavu první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 30. 11. 2000; dovolací soud proto postupoval dle o.s.ř. ve znění před novelou. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné předpoklady, které by vedly k závěru o přípustnosti dovolání, rozhodl výše uvedeným způsobem. Již v několika rozhodnutích Ústavního soudu byl vysloven právní názor, že v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz. např. I. ÚS 22/93, III. ÚS 40/93, I. ÚS 129/97). Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§ 237 až § 239 o.s.ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Na znalosti mezí práva na dovolání musí Ústavní soud trvat již proto, že při podání ústavní stížnosti je stěžovatel povinně zastoupen osobou znalou práva - advokátem. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání. Podle citovaného ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor, ze dne 30. 11. 2000, čj. 15 Co 852/2000-29, byl stěžovateli doručen dne 3. 1. 2001, přičemž je nutno jej pokládat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 25. 4. 2001, je zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě, odmítnout. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2001 JUDr. Jiří Malenovský soudce zpravodaj --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-251/01-01)