# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2497/23

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2497/23
- ECLI: ECLI:CZ:US:2023:2.US.2497.23.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 11. 2023
- Datum zveřejnění: 6. 12. 2023
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: předkupní právo, dražba, spoluvlastnictví/podíl
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1; 40/1964 Sb., § 140, § 603 odst.3; 99/1963 Sb., § 336l

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 9. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po formální stránce a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatelka byla se svojí sestrou Ing. Hanou Průšovou rovnodílnou spoluvlastnicí nemovitosti. Vedlejší účastník Robert Vojč nabyl celý podíl Ing. Průšové vydražením v nucené dražbě nařízené a provedené v roce 2012 soudním exekutorem. Stěžovatelka se domnívala, že se tak stalo za porušení jejího předkupního práva, které v nynějším řízení uplatňovala vůči vedlejšímu účastníku jako nabyvateli. Porušení předkupního práva stěžovatelka spatřovala v tom, že v dražbě nebyla respektována její práva jako osoby oprávněné z předkupního práva. Stěžovatelce totiž nebyla zaslána dražební vyhláška, ani jí nebylo doručeno usnesení o udělení příklepu. Okresní soud v Českých Budějovicích žalobu zamítl rozsudkem ze dne 23. 11. 2021 č. j. 25 C 335/2020-110. Krajský soud v Českých Budějovicích prvostupňové rozhodnutí potvrdil rozsudkem ze dne 26. 4. 2022 č. j. 19 Co 291/2022-132. Nejvyšší soud usnesením ze dne 11. 7. 2023 č. j. 22 Cdo 1/2023-177, stěžovatelčino dovolání odmítl jako zjevně bezdůvodné a nepřípustné. Nejvyšší soud vysvětlil, že žaloba, v níž stěžovatelka uplatnila předkupní právo proti vydražiteli, mohla mít úspěch jedině za předpokladu, že žalovaný podíl platně nabyl. V takovém případě by sice stěžovatelce zůstalo zachováno zákonné předkupní právo proti novému spoluvlastníkovi, ovšem pouze pro případ, že by chtěl podíl prodat. Pokud by naopak usnesení o příklepu v důsledku tvrzených vad nenabylo právní moci a žalovaný se nestal spoluvlastníkem, nebyl by pasivně legitimován.

Stěžovatelka se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích práv garantovaných v čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Nesouhlasí s právními závěry obecných soudů a namítá, že nezohlednily specifika jejího případu. Z toho důvodu se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí je završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda postupem a rozhodováním soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. např. usnesení ze dne 31. 5. 2023 sp. zn. II. ÚS 1133/23).

Námitky obsažené v ústavní stížnosti představují pokračující polemiku s obecnými soudy, v rámci níž stěžovatelka opakuje argumenty uplatněné v předchozích fázích řízení, se kterými se však obecné soudy dostatečným způsobem vypořádaly. Podstata stěžovatelčiny argumentace je založena na tvrzení, že v důsledku protiprávního postupu exekutora nestihla podat opravné prostředky proti usnesení o příklepu, a proto by nyní měla mít možnost bránit si své předkupní právo žalobou o nahrazení projevu vůle proti vydražiteli. Nejvyšší soud však přesvědčivě vyložil, že i kdyby kvůli tvrzeným procesním pochybením usnesení o příklepu nenabylo právní moci, vydražitel není osobou, vůči které by bylo možné předkupní právo uplatnit, neboť v takovém případě by se vůbec nestal nabyvatelem podílu. Proti němu by stěžovatelka předkupní právo mohla uplatnit jedině za předpokladu, že by podíl chtěl prodat. Tento závěr je srozumitelným a logickým způsobem odůvodněn a z ústavněprávního hlediska mu nelze nic vytknout. Ústavní soud žádný zásah do ústavně garantovaných práv neshledal.

Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2497/23-1)