# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2490/17

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2490/17
- ECLI: ECLI:CZ:US:2017:2.US.2490.17.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 11. 2017
- Datum zveřejnění: 27. 11. 2017
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/žaloba pro zmatečnost
- Klíčová slova: žaloba/pro zmatečnost, opravný prostředek - mimořádný, soud/rozvrh práce
- Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 229 odst.1 písm.f

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že v řízení rozhodoval nezákonný soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž bylo porušeno i právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. listopadu 2013, č. j. 41 Cm 155/2000-229, uložil žalovaným [stěžovatelka vystupovala v řízení jako žalovaná 4)] zaplatit žalobkyni částku 8 872 873,90 Kč s příslušenstvím s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

3. K odvolání žalovaných 4) a 5) Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 23. července 2015, č. j. 4 Cmo 93/2015-475, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v rozsahu, v němž byli žalovaní 4) a 5) zavázáni zaplatit žalobkyni částku 7 021 766,18 Kč s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných (první výrok); ve zbývající části výroku I. a ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovaným 4) a 5) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).

4. Následné dovolání jak žalované 4), tak žalovaného 5) bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. května 2017, č. j. 32 Cdo 1100/2016-549, odmítnuto jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení práva na zákonného soudce, neboť v jeho průběhu rozhodovalo několik různých soudců, z nichž ovšem ani jeden nebyl soudcem senátu 41 Cm určeným k rozhodování podle rozvrhu práce, který byl platný v rozhodném období. Stěžovatelka se tak domnívá, že výběr soudce byl činěn na základě libovůle předsedy Krajského soudu v Brně.

6. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.

7. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Takovým procesním prostředkem se ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Z uvedeného vyplývá, že pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje ve zmíněném požadavku předchozího vyčerpání všech poskytovaných procesních prostředků a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší v podstatě pouze jedinou námitku, a to porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, ke kterému mělo dojít v řízení před soudem prvního stupně, v němž údajně rozhodovali soudci v rozporu s rozvrhem práce. Ústavní soud konstatuje, že jde o námitky nepřípustné podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proti obsazení soudu, kam spadá i tvrzení, že ve věci rozhodoval jiný než tzv. zákonný soudce, tzn. soudce určený rozvrhem práce daného soudu, je totiž možné brojit žalobou pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Vyčerpání tohoto prostředku nápravy je nezbytné, a tak by tomu bylo dokonce i v případech, kdy námitky již byly věcně projednány v řízení o jiných opravných prostředcích [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 15/06 ze dne 17. května 2006 (U 7/41 SbNU 609)]. V projednávané věci stěžovatelka však netvrdila a z databáze ministerstva spravedlnosti infoSoud (dostupné na http://infosoud.justice.cz/) se ani nepodává, že by žalobu pro zmatečnost podala. V tomto ohledu tedy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

9. K tomu je rovněž možné ještě doplnit, že i v případě, kdy by stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti vedle tzv. zmatečnostní námitky, námitky jiné, bylo by třeba dle konstantní judikatury Ústavního soudu (srov. mutatis mutandis usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 1156/08, sp. zn. IV. ÚS 2889/09, sp. zn. II. ÚS 93/12, sp. zn. III. ÚS 3368/13 či sp. zn. III. ÚS 1325/14) hodnotit takovou ústavní stížnost bez dalšího jako nepřípustnou.

10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost stěžovatelky pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2490/17-1)