# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2469/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2469/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2469.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 12. 10. 2026
- Předmět řízení: základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip právní jistoty; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: pozemek, vlastnictví, žaloba/na určení, konkurzní podstata, konkurz a vyrovnání, restituce
- Dotčené předpisy: 1/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 1 odst.1; 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1; 229/1991 Sb.; 328/1991 Sb., § 68 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelky se ústavní stížností domáhají zrušení rozhodnutí obecných soudů označených v záhlaví. Tvrdí, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listiny") ve spojení s čl. 90 větou první Ústavy České republiky jakož i práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluvy") a vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

2. Stěžovatelky a vedlejší účastnice f) a g), resp. jejich právní předchůdkyně byly žalovanými ve sporu s vedlejšími účastníky a) - e) o určení vlastnictví k určitým pozemkům, jež původně patřily státnímu podniku Brněnské cihelny, s. p. Správce konkursní podstaty tohoto státního podniku ("SPK") pozemky sepsal do konkursní podstaty. Městský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobě částečně vyhověl a rozhodl mj. o náhradě nákladů řízení. Pozemky byly zahrnuty do konkursní podstaty státního podniku Brněnské cihelny (konkurs prohlášen 15. 7. 1998) v rozporu s § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, jelikož k nim předchůdkyně jednoho z vedlejších účastníků uplatnila včasný restituční nárok. Následné převody byly tedy absolutně neplatné; ke spornému převodu na RNDr. Annu Kokolusovou, která pozemky vložila do základního kapitálu předchůdkyně stěžovatelek, navíc došlo bez souhlasu soudu, jak vyžadoval zákon. Soud konečně také dospěl k závěru, že nabyvatelka ani následní nabyvatelé nebyli v dobré víře.

3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze formálně, jinak jej potvrdil. Ztotožnil se totiž se závěry městského soudu. Následné dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.

II. Argumentace stěžovatelek

4. Stěžovatelky vznáší v ústavní stížnosti jedinou námitku - spatřují porušení svých práv v tom, že obecné soudy při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání nerespektovaly relevantní judikaturu. Tím byla porušena právní jistota stěžovatelek a zásada, že ve stejných případech budou soudy rozhodovat stejně.

5. Stěžovatelky upozorňovaly na závěry Nejvyššího soudu z rozsudku č. j. 29 Odo 394/2002 ze dne 29. 7. 2004, ze kterých plyne obecný závěr vyjádřený v právní větě publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Tyto závěry pak Nejvyšší soud použil i v jednom z případů předchůdkyně stěžovatelky ve věci 28 Cdo 4062/2010. Městský ani krajský soud rozsudky nenásledovaly, aniž by vysvětlily, proč se od jejich závěrů odchylují. Nejvyšší soud tvrdil, že se jedná o skutkově odlišnou situaci a že se původní případ na situaci stěžovatelky nepoužije. Takové vypořádání je chybné a formalistické. Právní věta tohoto rozsudku je formulovaná obecně, což je patrné i z celého odůvodnění. Není přípustné, aby Nejvyšší soud zúžil použitelnost rozsudku, aniž by využil postupu podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) a věc předložil velkému senátu kolegia. Závěr Nejvyššího soudu o tom, že rozhodnutí městského a krajského soudu nejsou v rozporu s jeho rozsudkem 28 Cdo 4062/2020, je založen na zužujícím přístupu k uplatněnému dovolacímu důvodu. Jedná se o nesprávné skutkové zjištění ohledně znemožnění úspěšného uplatnění žaloby na vyloučení nemovitosti z konkursní podstaty, které má přímý vliv na napadené právní závěry. Skutkové okolnosti jsou přitom ve všech případech shodné.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud shledal, že jsou splněné procesní podmínky k projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelky jsou zastoupeny advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

7. V této souvislosti je třeba dodat, že stěžovatelky sice v záhlaví uvedený rozsudek okresního soudu v petitu nenapadají výslovně, nicméně z odůvodnění ústavní stížnosti je patrné, že i v něm shledávají ústavněprávní pochybení. Ústavní soud proto v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008 a sp. zn. II. ÚS 1683/16 a ze dne 20. 9. 2016), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena proti České republice, č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i tento rozsudek, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelky k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vady jejich podání.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stížnostní argumentace stěžovatelek je z velké části pouhou polemikou se závěry obecných soudů, která nepožívá ústavněprávní ochrany.

9. Ústavní soud se již zabýval stížnostmi proti rozhodnutím obecných soudů ve skutkově i právně obdobných případech, jejichž účastníky řízení byly prakticky totožné osoby, resp. jejich předchůdci, a které se týkaly dalších souvisejících pozemků (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2287/23 ze dne 7. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1338/23 ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. III. ÚS 2947/23 ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 1987/24 ze dne 11. 3. 2025, sp. zn IV. ÚS 3387/23 ze dne 10. 2. 2026).

10. I v těchto řízeních stěžovatelky vznášely identickou námitku týkající se otázky následování rozsudku č. j. 28 Odo 394/2002, kterou Ústavní soud opakovaně shledal zjevně neopodstatněnou. Ani nyní nespatřuje důvod posoudit předloženou věc odlišně od závěrů citovaných usnesení (viz zejm. usnesení sp. zn. II. ÚS 1030/26 ze dne 15. 7. 2026, sp. zn. III. ÚS 2947/23 ze dne 19. 3. 2024, body 12, 15, 17 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1338/23 ze dne 27. 9. 2023, bod 9).

11. Civilní soudy se neodchýlily od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 394/2002. Jak sám Nejvyšší soud vysvětlil (bod 16 napadeného usnesení), tam uvedené závěry nelze aplikovat na situaci, kdy je smlouva neplatná kvůli porušení norem konkursního práva. Ochranu nabyvatele podle rozsudku sp. zn. 29 Odo 394/2002 lze vztáhnout pouze na případy, kdy jsou splněny všechny podmínky pro zpeněžení majetku sepsaného v konkurzní podstatě. Tak tomu ale v nyní posuzované věci nebylo - zaprvé předchůdci vedlejších účastníků včas uplatnili restituční nároky k majetku sepsanému v soupisu konkurzní podstaty a zadruhé zde nebyl dán předchozí souhlas soudu s prodejem majetku. V nynějším případě tedy došlo k porušení norem konkurzního práva, a proto nebylo možné uplatnit závěry citovaného rozsudku.

12. Stejně tak se soudy vypořádaly s tím, proč se neuplatní závěry jednoho, pro stěžovatelky úspěšného případu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4062/2010). V tamní věci vedlejší účastníci (jejich předchůdci) nepodali vylučovací žalobu včas, v nynějším případě (a řadě dalších) jim v tom však bylo objektivně zabráněno. Navíc obecné soudy opakovaně, ať už v této či v jiných věcech vycházejících z podobného skutkového základu, docházejí setrvale k obdobným, ne-li stejným závěrům způsobem, kdy lze již hovořit o utvoření ustálené judikatury k otázce platnosti převodu majetku Brněnských cihelen, s. p. - stěžovatelkami předkládaná teze o neodůvodněném odklonu od předchozí judikatury tak neobstojí.
13. Ústavní soud tedy nemá, co takovému postupu obecných soudů vytknout. Tyto se ústavně souladným způsobem vypořádaly jak s dosavadní judikaturou, tak Nejvyšší soud ústavně konformně odůvodnil nepředložení věci velkému senátu kolegia.

14. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelek mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2469/26-1)