# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2451/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2451/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.2451.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 27. 9. 2007
- Datum zveřejnění: 22. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel se řádnou a včasnou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž byl změněn zamítavý výrok rozsudku o zaplacení a tvrdil, že jeho vydáním bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), jakož i právo na rovné postavení účastníků řízení, garantované čl. 37 odst. 3 a právo účinně se vyjadřovat před soudem ve své věci garantované čl. 38 odst. 2 Listiny. Porušeny měly být i čl. "3 odst. 1" Listiny (zákaz diskriminace) a "čl. 12 odst. 1" Listiny (nedotknutelnost obydlí).

Stěžovatel za jádro ústavní stížnosti označil námitku, že zjištěný skutkový stav byl v extrémním nesouladu s právními závěry z něho vyvozenými, což mělo spočívat v tom, že bez ohledu na opakované námitky stěžovatele, že dle smlouvy se bez ohledu na vůli stran poskytnuté plnění nejprve započítává na smluvní pokutu, poté na příslušenství a teprve nakonec na jistinu, se soud s tímto sporným bodem vůbec nevypořádal. Přitom vzhledem k částečnému zpětvzetí žaloby žalobkyní poté, co stěžovatel zaplatil 12.298,- Kč nemohla být žaloba po právu, neboť úhrada této částky: "by měla být započtena na příslušenství, a tedy na žalovanou částku." Žalobce vzal žalobu částečně zpět nikoli ohledně příslušenství, jak by odpovídalo jeho argumentaci a uzavřené smlouvě, ale ohledně jistiny. Stěžovatel odkázal na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů a svévole způsobené absencí reakce obecného soudu na procesní námitky a tvrzení účastníků. Stěžovateli tím byla odmítnuta spravedlnost a bylo mu znemožněno účinně jednat ve věci jím podaného odvolání.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, č. j. 28 Co 82/2007-113, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 14. 12. 2006, č. j. 5 C 76/2004-96, zamítl žalobu, kterou se úvěrová společnost domáhala na stěžovateli zaplacení částky 15.998,- Kč, neboť šlo o požadavek na zaplacení smluvních úroků z prodlení, avšak ujednání o příslušenství i smluvní pokutě jsou pro nečitelnost neplatná. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání a mj. tvrdila že v daném případě se vztah řídil obchodním zákoníkem a smluvní podmínky byly nedílnou součástí smlouvy a obsahovaly ujednání o smluvním úroku z prodlení i pokutě, když aktuálním sazebníkem je samozřejmě myšlen sazebník platný v době uzavření smlouvy. Smluvní ujednání bylo určité i dle kritérií plynoucích z judikatury. Stěžovatel se k odvolání vyjádřil obdobně jako v ústavní stížnosti.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 5. 2007, č. j. 28 Co 82/2007-113, rozsudek obvodního soudu změnil a žalobě vyhověl, neboť zcela přisvědčil odvolacím námitkám.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud pominul mylně uvedený odkaz na porušení čl. 3 odst. 1 Listiny a čl. 12 odst. 1 Listiny a zabýval se jen námitkami porušení práva na spravedlivý proces (v jeho jednotlivých složkách). Ústavní stížnost však postrádala jakoukoli ústavně právní argumentaci. Otázka výkladu vztahu smluvních sankcí a jistiny není otázkou ústavně právní. Stěžovatel se snažil pomocí ústavní stížnosti dosáhnout změny pro něj nepříznivého rozhodnutí na základě zjevně neopodstatněných tvrzení o zásahu do svých základních práv.

Ústavní soud rovněž nemohl považovat za opodstatněné tvrzení stěžovatele, že Městský soud v Praze nevypořádal jeho námitky. Z odůvodnění napadeného rozsudku (str. 3 a 4) je zřejmé, proč námitky stěžovatele nebyly důvodné. Městský soud o věci rozhodoval už podruhé (str. 3 odst. 3 cit. rozsudku). Usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 5. 2006, č. j. 11 Co 113/2006-82, byl zrušen předchozí rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o příslušenství (ohledně povinnosti stěžovatele zaplatit dlužnou pohledávku bylo řízení zastaveno), a to k odvolání stěžovatele, který sám učinil předmětem odvolání toliko úroky z prodlení. "Jeho námitka, že předmětem řízení zůstala dlužná jistina, která již byla zaplacena, neboť poskytnuté plnění mělo být započteno na příslušenství, je tak nepřípadná" (str. 3 odst. 3 in fine rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, č. j. 28 Co 82/2007-113).

Proto senát Ústavního soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2451/07-1)