# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2446/22

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2446/22
- ECLI: ECLI:CZ:US:2022:2.US.2446.22.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 11. 10. 2022
- Datum zveřejnění: 25. 11. 2022
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
- Klíčová slova: trestní řízení, trestný čin/podvod, úvěr, skutková podstata trestného činu, in dubio pro reo, důkaz/volné hodnocení, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 8, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125 odst.1, § 134 odst.2, § 120 odst.3; 40/2009 Sb., § 211

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaných rozhodnutí, jelikož se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 1 Ústavy České republiky a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2020 č. j. 45 T 1/2020-3585 uznal stěžovatele vinným zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 5 písm. a) odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců a k peněžitému trestu ve výměře 1 000 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 6. 2021 č. j. 6 To 55/2020-3969, rozhodl tak, že ve výroku o trestu napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil a znovu rozhodl, že stěžovatele odsoudil podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech na dobu pěti let. Proti oběma rozsudkům podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022 č. j. 6 Tdo 283/2022-4122 odmítnuto.

2. Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti nesouhlasí především s tím, jak uvedené orgány veřejné moci v daném případě postupovaly a jak odůvodnily svá rozhodnutí. Uvedl mimo jiné, že ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě dle § 211 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku skutková věta ve výroku o vině neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. řádu. Napadená rozhodnutí jsou prý založena na záměru nalézacích soudů učinit skutkový závěr o tom, že stěžovatel byl součástí systému, na jehož konci byli "bílí koně" na pozicích jednatelů obchodních společností, které nevyvíjely obchodní činnost, případně ji pouze předstíraly, a byly žadatelkami o úvěry u Metropolitního spořitelního družstva, přičemž v rozporu se zásadou in dubio pro reo nebyly zohledněny skutečnosti, svědčící ve prospěch stěžovatele a provedené důkazy byly nalézacími soudy hodnoceny selektivně výhradně v jeho neprospěch. Důsledkem tohoto postupu byl podle stěžovatele i ničím neodůvodněný závěr ohledně pozemků na Kroměřížsku (celkem 499 parcel, přes 1 000 000 m2 plochy); proč by měl nákup takového množství pozemků být účelový, zůstalo přitom nevyřčeno.

3. Úvahy nalézacích soudů, že v případě obchodní činnosti spočívající v nákupu a prodeji nemovitostí je podmínkou existence podnikatelské činnosti to, aby takový nákup a prodej byl prováděn prostřednictvím zaměstnanců, se podle názoru stěžovatele naprosto míjí s realitou života a s koncepcí outsourcingu - když zajištění nákupu nemovitostí na Kroměřížsku prostřednictvím třetích osob právě outsourcingem bylo. Rovněž za situace, kdy stěžovatel použil poskytnuté peníze pro účel (tj. nákup pozemků), určený v předmětných úvěrových smlouvách (uvedených ve skutkové větě napadených rozhodnutí), nelze při výpočtu výše škody ignorovat hodnotu nakoupených pozemků.

4. V nesouladu se zásadou in dubio pro reo a s právem na spravedlivý proces je podle stěžovatele také doktrína "ceny, která je neodolatelná pro prvního kupce", popř. zástavní hodnoty, kterou soudy aplikovaly na stanovení ceny zástavy, tj. předmětných parcel v k.ú. Dolní Litvínov, které tvořily zástavu předmětných úvěrů. Stěžovatel dále rozsáhle argumentuje ve prospěch svého názoru, že úvěrová dokumentace, která byla pro účely trestního řízení získána na základě Výzvy k vydání věci (ze dne 17. 10. 2016), adresované společnosti X k rukám K. S., byla údajně získána nezákonně, v rozporu s § 8 trestního řádu, když buď chyběl předcházející souhlas soudce dle § 8 odst. 5 trestního řádu, anebo měla být získána na základě žádosti státního zástupce dle § 8 odst. 2 trestního řádu. Tato skutečnost znamená, že k úvěrové dokumentaci nemělo být v trestním řízení vůbec přihlíženo.

5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Vzhledem k argumentaci stěžovatele nutno zejména upozornit na to, že Ústavní soud zásadně nepřehodnocuje důkazní řízení, provedené před obecnými soudy. Podle svojí ustálené judikatury hodnotí Ústavní soud spravedlnost trestního procesu jako celku a k vyhovění ústavní stížnosti přistupuje jen tehdy, jestliže dospěje k názoru, že pochybení ze strany orgánu veřejné moci vedlo k tomu, že proces byl vskutku nespravedlivý. Žádnou klíčovou chybu však v přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal. Rozhodně se nelze ztotožnit s názorem stěžovatele, že provedené důkazy byly prý nalézacími soudy hodnoceny selektivně výhradně v jeho neprospěch. Obecné soudy odpověděly vyčerpávajícím způsobem na veškeré stěžovatelovy námitky. Tak např. Nejvyšší soud v napadeném usnesení přehledně rozlišil námitky o naplnění znaků organizované skupiny, o nepravdivých údajích při sjednávání úvěru, o znaleckém dokazování, o procesně nepoužitelných důkazech a dalších námitkách stěžovatele, a podrobně na ně reagoval. Ústavní soud tu nezjistil žádné pochybení, zasahující do ústavní roviny a na závěry Nejvyššího soudu odkazuje, aniž by je hodlal opakovat poněkud jinými slovy.

7. Nelze přehlédnout, že argumentace stěžovatele je v zásadě jen opakováním jeho obhajoby. Z uvedeného je zřejmé, že rozhodující soudy se celou věcí podrobně zabývaly, své závěry srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a dostatečně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily. Postupovaly přitom v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí, a také v úvaze o trestu soudy nepochybily.

8. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2446/22-1)