# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 241/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 241/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.241.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 28. 2. 2012
- Datum zveřejnění: 15. 3. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: dokazování, skutková podstata trestného činu, trestný čin/podvod
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů vydaná v jeho trestní věci s tvrzením, že v řízení před nalézacím, jakož i odvolacím soudem byly nesprávně hodnoceny provedené důkazy a z provedených důkazů nelze dovodit jeho vinu, resp. z nich nevyplývá subjektivní stránka obecnými soudy posuzovaného jednání, zakládajícího trestný čin podvodu. Nadto trest jemu uložený považuje stěžovatel za nepřiměřeně přísný.

Z těchto v návrhu blíže vyložených důvodů se stěžovatel cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod. Proto se domáhal, aby Ústavní soud shora označená rozhodnutí nálezem zrušil.

Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, označený soud dostatečně rozvedl rozhodovací důvody, pro které odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné [265i odst. 1 písm. i) trestního řádu]. Poté, co posoudil (v ústavní stížnosti shodně opakované) skutkové námitky stěžovatele, dospěl totiž k závěru, že hodnocení důkazů ze strany obecných soudů jakýmkoliv excesem (nadto extrémním), spočívajícím v racionálně neobhajitelném úsudku o relaci mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, zatíženo není (srov. kupř. nálezy sp. zn. I. ÚS 55/04, II. ÚS 193/04, IV. ÚS 216/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06).

Formuluje-li navrhovatel v ústavní stížnosti opětovně kritiku vůči hodnocení důkazů, uvedený závěr Nejvyššího soudu, nadto co do konkrétních důkazních relaci jmenovitě vyložených, potom již nenapadá; přitom i v řízení o ústavní stížnosti jej zatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). Takto nezbývá než konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto směru z ústavněprávního pohledu obstojí. Dosah tohoto závěru připíná se (logicky) i k totožným skutkovým výtkám směřujícím do (v záhlaví označeného) rozsudku Vrchního soudu v Praze.

Důvody, pro které došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu ve vztahu k oběma souzeným skutkům, v odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž dostatečně a přiléhavě vyložil, pročež na obsah jeho odůvodnění postačí (ve spojení se zjištěným skutkovým stavem) odkázat.

Stěžovatelem nahlíženou nepřiměřenost uloženého trestu, který nevykračuje z parametrů zákonného rámce, a jehož (současnou) svévolnost co do uložení stěžovatel ani nenamítá, Ústavnímu soudu přezkoumávat (za této situace) zjevně nepřísluší (výjimkou by bylo kupř. posuzování přiměřenosti trestu s ohledem na neprojednání věci v přiměřené lhůtě, srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04, I. ÚS 603/06, I. ÚS 2859/09, I. ÚS 1305/09).

V důsledku uvedeného posoudil Ústavní soud návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný. Proto bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-241/12-1)