# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 241/02

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 241/02
- ECLI: ECLI:CZ:US:2004:2.US.241.02
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 2. 2004
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na hmotné zajištění / zabezpečení státem
- Klíčová slova: hmotné zabezpečení, důchod, správní soudnictví
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 582/1991 Sb., čl.; 99/1963 Sb., § 250l, § 250i, § 244

## Výrok

Ústavní stížnost se o d m í t á .

## Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozsudků obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno opravnému prostředku stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost stěžovatele o plný invalidní důchod pro nesplnění podmínek ust. § 38 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že shora uvedené soudy vydaly napadená rozhodnutí na základě řízení, ve kterém postupovaly v rozporu s občanským soudním řádem, a to takovým způsobem, že tím porušily ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Stěžovatel proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, a to s odkazem na ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dne 27. 1. 2004 byla ústavní stížnost doplněna tak, že stěžovatel zaslal Ústavnímu soudu kopii rozsudku Nejvyššího správního soudu, sp. zn. 3 Ads 1/2003, ze dne 19. 11. 2003. Jak vyplývá z cit. rozsudku, Nejvyšší soud, k němuž bylo dovolání podáno, věc postoupil Nejvyššímu správnímu soudu k dokončení řízení podle § 129 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. Po přezkoumání rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a řízení předcházejících jeho vydání neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou, a proto ji zamítnul.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že ústavní stížnost stěžovatele proti napadeným rozsudkům I. a II. stupně je nepřípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1) a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. V daném případě je posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje, kasační stížnost. Ústavní stížnost proto musí směřovat vůči rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o této kasační stížnosti. Rozsudek Nejvyššího správního soudu byl vydán dne 19. 11. 2003, právnímu zástupci stěžovatele doručen dle podacího razítka dne 17. 12. 2003. V zákonné 60ti denní lhůtě byla sice kopie rozsudku doručena Ústavnímu soudu, nicméně argumentace samotné ústavní stížnosti nebyla o uvedené rozhodnutí doplněna a ani její petit nebyl doplněn o návrh na zrušení uvedeného rozsudku. Za této procesní situace nelze ústavní stížnost meritorně projednat, neboť nelze přezkoumávat ústavnost rozhodnutí soudu I. a II. stupně, aniž bylo napadeno rozhodnutí o kasační stížnosti, jakožto rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje.

Ústavní soud tedy ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2004

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-241/02-02)