# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2401/10

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2401/10
- ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.2401.10.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 9. 2010
- Datum zveřejnění: 16. 9. 2010
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce; právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
- Klíčová slova: soud/odnětí/přikázání věci
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 25

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. srpna 2010 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí, označeného v záhlaví, kterým byl zamítnut jeho návrh na odnětí jeho věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 11 To 88/2008 a její přikázání Vrchnímu soudu v Olomouci. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel rekapituluje, že Vrchní soud v Praze po něm již deset let vymáhá nezákonně uloženou pořádkovou pokutu, kterou uložil z věci vyloučený soudce JUDr. Veverka (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti České republice č. 64935/01 ze dne 7. června 2005), a tím nerespektuje ani rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, ani rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS 13/06, N 126/50 SbNU 97), a proto tento orgán není pro stěžovatele spravedlivým a nestranným soudem. To jej vedlo k návrhu delegovat svoji věc Vrchnímu soudu v Olomouci. Nejvyššímu soudu vytýká, že rozhodoval zcela tendenčně, aniž zkoumal podstatu věci, což je patrné z chybně uváděných údajů o jeho odsouzení a propuštění - to označuje za "nesmysly" a "výmysly".

3. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudů i soudce stanoví zákon. V daném případě je tímto zákonem trestní řád. Tzv. delegace vhodná je průlomem do zákonem upravené zásady místní příslušnosti, a je proto krokem zcela mimořádným. Ačkoli pojem "důležité důvody", pro něž může k této delegaci dojít, není v trestním řádu blíže specifikován, základním kritériem pro posouzení existence důležitého důvodu je zejména to, zda u místně příslušného soudu lze zajistit dodržení základních zásad trestního řízení a vyloučit pochybnosti o nestrannosti soudu. Zmíněné důvody musí být zřetelné, zřejmé a bezpochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána. Rozhodnutí o delegaci je potom v naznačených souvislostech rozhodnutím zcela výjimečným (srov. sp. zn. III. ÚS 90/95, N 82/4 SbNU 271), k němuž má docházet jen z důvodů opravdu důležitých, kdy hrozí, že účel trestního řízení před příslušným soudem nebude náležitě naplněn, a to včetně ochrany práv obviněného. O nic takového ale v daném případě nejde.

5. Stěžovatel svůj návrh na delegaci své věci odůvodnil tím, že Vrchní soud v Praze po něm vymáhá pořádkovou pokutu, jež mu byla tímto soudem uložena. V takto vyložené argumentaci však zcela absentují konkrétní skutečnosti, odůvodňující pochybnost o schopnosti kteréhokoli jednotlivého soudce nestranně rozhodovat danou věc pro poměr k projednávané věci nebo pro osobní poměr k němu. Nelze si přitom představit, že by věc stěžovatele a předmětné vymáhání pořádkové pokuty rozhodovali úplně všichni soudci, kteří rozhodují trestní agendu u Vrchním soudě v Praze. Lze tedy považovat za ústavně souladné, že označil nedůvěru stěžovatele v objektivní rozhodování Vrchního soudu v Praze za ničím nepodloženou. Jen tento závěr je přitom v dané souvislosti relevantní. Pokud by přitom měl stěžovatel konkrétní poznatky, které by zpochybňovaly nezávislost či nestrannost některého konkrétního soudce, který má rozhodovat (či rozhodoval) jeho věc, má zachovány procesní prostředky k ochraně svého práva, jichž ostatně podle odůvodnění napadeného rozhodnutí také nyní využívá. Konečně k vlastní námitce lze podotknout, že stěžovatel netvrdí, že by rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty bylo zrušeno v důsledku některého jím podaného procesního prostředku k ochraně práva či jinak (nedošlo k tomu ani rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Chmelíř proti České republice č. 64935/01 ze dne 7. června 2005, který se týkal toliko merita věci). Vymáhání uložené pořádkové pokuty tedy představuje naplnění čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.

6. Ze shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2401/10-1)