# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2380/07

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2380/07
- ECLI: ECLI:CZ:US:2007:2.US.2380.07.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 26. 9. 2007
- Datum zveřejnění: 22. 10. 2007
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavní stížností podanou včas a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů.

Napadenými usneseními bylo rozhodováno o návrhu stěžovatelky na odvolání správce konkursní podstaty úpadce CRESS sportswear, s. r. o., přičemž usnesením Krajského soudu v Ostravě byl návrh zamítnut a usnesením Vrchního soudu v Ostravě bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v řízení před obecnými soudy namítala řadu pochybení správce při výkonu jeho funkce. Tato pochybení podle názoru stěžovatelky spočívala v nesprávném postupu při zpeněžování majetku, při němž vznikly pochybnosti o jeho transparentnosti, dále stěžovatelka namítala, že připravovaný prodej části podniku úpadce je nevhodný, neboť není možno jednoznačně identifikovat prodávanou část podniku, resp. jednotlivé movité a nemovité věci, a konečně stěžovatelka vytýkala správci podstaty pochybení při provozování podniku úpadce, které mělo být podle jejího názoru ztrátové.

Jednotlivé námitky předestřené v návrhu na zahájení řízení před obecnými soudy stěžovatelka zevrubně rozvedla také v ústavní stížnosti. Konkrétními propočty dokumentovala ztrátové hospodaření správce podstaty s podnikem úpadce a namítla, že věřitelský výbor udělil konkursnímu správci souhlas s prodejem části podniku v době, kdy jeho členem již nebyl největší oddělený věřitel Komerční banka, a. s., avšak jeho členem ještě nebyla stěžovatelka.

Podle tvrzení stěžovatelky se obecné soudy s jejími námitkami relevantně nevypořádaly, resp. zatížily svá rozhodnutí extrémním nesouladem mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními. S ohledem na to se stěžovatelka domnívá, že bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, a navrhla, aby Ústavní soud obě rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak uvedeno shora, stěžovatelka založila svou ústavní stížnost na tvrzení, že obecné soudy se nevypořádaly s jejími námitkami a že jejich právní závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

Ústavní soud však po konfrontaci dílčích námitek stěžovatelky s odůvodněním rozhodnutí obecných soudů, zejména s odůvodněním usnesení Vrchního soudu v Olomouci, dospěl k závěru, že obecné soudy se všemi námitkami stěžovatelky zabývaly, a to způsobem a v rozsahu, který je zcela dostačující pro seznatelnost důvodů, které vedly k zamítnutí stěžovatelčina návrhu. Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal nic, co by svědčilo o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními (která vycházela nejen z jednostranných tvrzení správce podstaty, jak v ústavní stížnosti namítala stěžovatelka, ale též z obsahu listinných důkazů založených ve spise) a právním závěrem o tom, že zde nejsou důvody pro zproštění správce podstaty výkonu jeho funkce. Z obsahu odůvodnění proto nelze dovodit ani to, že by obecné soudy založily právní závěry na libovůli.

Za takové situace Ústavní soud není ani oprávněn provádět přehodnocování těchto skutkových zjištění, resp. provedených důkazů, k čemuž opakované rozvedení jednotlivých námitek stěžovatelkou v ústavní stížnosti bezpochyby směřovalo. Jinak řečeno, Ústavní soud se za dané situace necítil povolán k tomu, aby po obecných soudech znovu rozebíral jednotlivé námitky stěžovatelky, opakovaně je konfrontoval s důkazy již provedenými v řízení před obecnými soudy a na základě toho přehodnocoval skutkové a právní závěry obecných soudů.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2380/07-1)