# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2378/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2378/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2378.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 12. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na zákonného soudce
- Klíčová slova: žaloba/pro zmatečnost, dovolání/přípustnost
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.1; 99/1963 Sb., § 229 odst.1 písm.e, § 14 odst.1, § 230 odst.3, § 241a odst.1

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení shora označených soudních rozhodnutí, tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o stěžovatelčině žalobě pro zmatečnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 59/2024-711 ze dne 17. dubna 2024 ve znění opravného usnesení č. j. 39 Co 59/2024-745 ze dne 12. července 2024.

3. Obvodní soud pro Prahu 3 napadeným usnesením žalobu pro zmatečnost zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Stěžovatelka v dovolání předložila tři otázky. Dvě z nich Nejvyšší soud vyhodnotil jako zmatečnostní námitky, jež v dovolacím řízení nelze řešit. Na třetí otázce podle Nejvyššího soudu nebylo rozhodnutí městského soudu založeno, a proto nemohlo být dovolání pro řešení této otázky přípustné.

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že se odmítl zabývat právní otázkou procesního práva předloženou v dovolání, která se bezprostředně týkala základního práva podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Nejvyšší soud posouzení odmítl s odkazem na to, že jde o zmatečnostní námitku, avšak stěžovatelka již nemohla podle § 230 odst. 3 občanského soudního řádu podat další žalobu pro zmatečnost a Nejvyšší soud tak podle stěžovatelky vytvořil procesní situaci, kdy neměla k dispozici žádný účinný prostředek nápravy. Dále stěžovatelka namítá, že byla odňata svému zákonnému soudci, neboť senát městského soudu, který vydal napadené usnesení, byl složen způsobem, který nevyplývá z rozvrhu práce soudu. Konečně stěžovatelka namítá, že soudy její námitky, z nichž dovozovala podjatost soudců, posoudily izolovaně a nezohlednily kumulativní účinek vytýkaných problémů.

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem.

8. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání částečně pro nezpůsobilý dovolací důvod a částečně proto, že rozhodnutí napadené dovoláním podle Nejvyššího soudu nezáviselo na stěžovatelkou předložené právní otázce. V řízení o ústavní stížnosti tak lze přezkoumat výlučně to, zda Nejvyšší soud neporušil stěžovatelčino právo na přístup k soudu.

9. Stěžovatelka v dovolání předložila dvě propojené otázky, kterými uplatnila námitku, že senát městského soudu, který vydal napadené usnesení městského soudu, byl sestaven v rozporu s rozvrhem práce a stěžovatelka tak byla odňata svému zákonnému soudci. Přípustnost dovolání zdůvodnila odkazem na dva nálezy Ústavního soudu a jedno usnesení Nejvyššího soudu, s nimiž mělo být rozhodnutí městského soudu v rozporu.

10. Nejvyšší soud tyto otázky považoval za námitky zmatečnostních vad, které podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu nelze řešit v dovolání (bod 4 napadeného usnesení). Nad rámec této argumentace Nejvyšší soud v bodě 5 napadeného usnesení předestřel svůj náhled na věc, podle něhož byl senát městského soudu sestaven v souladu s rozvrhem práce.

11. Je-li podáno dovolání řádně, měl by o něm Nejvyšší soud rozhodnout meritorně, nebo vysvětlit, proč nejsou splněny podmínky přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. Zásadně půjde o vysvětlení, že odvolací soud rozhodl v souladu s konkrétně vymezenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Odlišné varianty jako závěr, že dovolatelova námitka je ve skutečnosti námitkou jiné vady řízení nebo že rozhodnutí odvolacího soudu ve skutečnosti nezávisí na posouzení právní otázky předestřené v dovolání, je třeba vnímat jako výjimky a pravidla pro jejich uplatnění vykládat restriktivně, neboť
jsou-li pochybnosti o tom, zda lze věc ukončit procesním rozhodnutím, je třeba upřednostnit rozhodnutí meritorní (nález sp. zn. I. ÚS 785/23 ze dne 9. srpna 2023). Jiný postup by vedl k porušení práva na přístup k soudu (nález sp. zn. III.ÚS 2668/25 ze dne 12. listopadu 2025, bod 21).

12. Podle výroku III stanoviska Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 ustanovení § 237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.

13. Ustanovení § 241a občanského soudního řádu vylučuje možnost podat dovolání z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Zároveň ovšem platí, že podle § 230 odst. 3 občanského soudního řádu je nepřípustná žaloba pro zmatečnost proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost. Za daných okolností bylo třeba procesní pravidla ústavně konformně vyložit tak, že právní otázky, jimiž stěžovatelka namítala porušení svých ústavně zaručených základních práv, a dovozovala, že usnesení městského soudu je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, jsou v rámci řízení o dovolání projednatelné, mohou založit přípustnost dovolání a namítané nesprávné posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem.

14. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal důvod pro svůj kasační zásah, neboť z dále vyložených důvodů nebyla stěžovatelčina argumentace důvodná a stěžovatelka tak nebyla odňata svému zákonnému soudci. Zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu by tak mělo pouze akademický význam, neboť opakované posouzení stěžovatelčina dovolání by nemohlo vést k pro ni lepšímu výsledku. Jednou z podmínek úspěšného uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita (srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009, bod 16). Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, respektive tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, by byl kasační nález ryze formálním aktem, který by ke změně procesního postavení stěžovatele vedoucí k ochraně materiální podstaty jeho základních práv nijak nepřispěl (obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 660/23 ze dne 22. května 2024, bod 34).

15. Stěžovatelčina věc u městského soudu jakožto věc s cizím prvkem připadla do oddělení 39 Co. Proti tomuto zařazení stěžovatelka neuplatnila žádné námitky. Podle rozvrhu práce byli do tohoto oddělení zařazeni soudci Jiří Cidlina, Miloslava Štorková a Andrea Borovičková.

16. Zároveň soudci Jiří Cidlina a Miloslava Štorková byli součástí senátu, který vydal rozhodnutí, jež stěžovatelka napadla žalobou pro zmatečnost, kvůli čemuž byli podle § 14 odst. 3 občanského soudního řádu vyloučeni. V souladu s rozvrhem práce byli nahrazeni soudci z oddělení 29 Co, jež je uvedeno jako první ze zastupujících oddělení na straně 122 rozvrhu práce.

17. Stěžovatelka v dovolání chybně interpretovala nadpis sloupce tabulkové části rozvrhu práce "Zast. soudní odd.", když namítala, že soudce Tomáš Vejnar měl zastupovat soudce z oddělení 11 Co, 72 Co a 62 Co. V tomto sloupci totiž byla uvedena oddělení, jejichž soudci by mohli zastoupit Tomáše Vejnara. Naopak pro zástup soudců z oddělení 39 Co byl podstatný údaj v tomto sloupci u řádku s oddělením 39 Co.

18. Předseda senátu Jiří Cidlina byl vyloučen a stejně tak soudkyně Miloslava Štorková, která jej podle rozvrhu práce měla ve funkci předsedy senátu zastupovat. V takové situaci dle bodu XII písm. C) rozvrhu práce (str. 107) bylo třeba, aby předsedou senátu byl předseda senátu zastupujícího oddělení. Z oddělení 29 Co proto byl povolán předseda senátu Tomáš Vejnar.

19. Soudkyni Miloslavu Štorkovou zastoupila soudkyně Alena Novotná. Ta byla určena podle bodu XII písm. D) rozvrhu práce (str. 107). V poslední větě tohoto bodu je uvedeno, že v lichých kalendářních letech se uplatní pořadí od konce abecedy. Proto byla povolána soudkyně Alena Novotná, a nikoliv soudkyně Lucie Bičáková. Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl pouze, že do oddělení 29 Co byly zařazeny soudkyně Lucie Bičáková a Alena Novotná, a již nevysvětlil, která z těchto dvou soudkyň měla ve věci rozhodovat. Tato informace je však zřejmá z rozvrhu práce.

20. Soudkyně Andrea Borovičková ve věci rozhodovala proto, že byla zařazena do oddělení 39 Co a nebyla vyloučena. Proto rozhodoval senát ve složení z předsedy Tomáše Vejnara a soudkyň Andrey Borovičkové a Aleny Novotné. Rozhodující senát byl sestaven v souladu s rozvrhem práce a stěžovatelka tudíž nebyla odňata svému zákonnému soudci.

21. Stěžovatelka v dovolání namítala, že soudy měly její argumentaci v žalobě pro zmatečnost posuzovat nejen z hlediska tvrzeného důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, ale též podle § 229 odst. 3 občanského soudního řádu. Tuto námitku už stěžovatelka v ústavní stížnosti neuplatnila. Ústavní soud po seznámení s textem stěžovatelčiny žaloby přiloženým k ústavní stížnosti konstatuje, že odůvodnění Nejvyššího soudu, že námitka o opožděném obeslání stěžovatelčina advokáta byla uvedena pouze na podporu argumentace ve prospěch naplnění důvodu zmatečnosti podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, z ústavního hlediska obstojí.

22. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítala, že soudy posuzovaly její námitky izolovaně a neposoudily kumulativní účinek vytýkaného jednání. Tato námitka nebyla obsažena v dovolání a v řízení o ústavní stížnosti jde tak o námitku materiálně nepřípustnou. Nadto lze přisvědčit městskému soudu (bod 12 napadeného usnesení městského soudu), že byly-li jednotlivé námitky nedůvodné, nemohla být důvodná ani jejich kumulace. O účinku kumulace by bylo možno uvažovat, kdyby jednotlivá dílčí jednání byla protiprávní, avšak žádné z nich by samo nepostačovalo pro závěr o naplnění zmatečnostního důvodu. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo.

23. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2378/26-1)