# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 236/99

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 236/99
- ECLI: ECLI:CZ:US:2001:2.US.236.99
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 12. 6. 2001
- Datum zveřejnění: 30. 10. 2007
- Klíčová slova: důkaz/volné hodnocení, tíseň
- Dotčené předpisy: 87/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.d; 99/1963 Sb., § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel se domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. 13 C 33/92, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 1999, sp. zn. 11 Co 650/98, s tím, že podle jeho přesvědčení ze strany soudů došlo ve sporu o uzavření dohody o vydání věci k nesprávnému posouzení pojmu "tíseň", použitého v ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Současně pak stěžovatel podal návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. 13 C 33/92.

S ohledem na ustanovení § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejší účastnice řízení.

Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 8. 10. 1999 poukázal na kusost ústavní stížnosti a na skutečnost, že ve svém rozhodnutí respektoval právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 3 Cdon 352/96.

Okresní soud v Novém Jičíně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 4. 10. 1999 odkázal jak na důvodovou část napadených rozsudků, tak i na důvodovou část rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 3 Cdon 352/96.

Vedlejší účastnice řízení, F. N., ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 10. 1999 navrhla zamítnutí ústavní stížnosti a uvedla, že stěžovatel se v podstatě domáhá přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, která vedlejší účastnice považuje za správná, neboť pojem tísně tyto soudy správně vyložily. Vedlejší účastnice řízení současně navrhla, aby Ústavní soud zavázal stěžovatele k zaplacení nákladů řízení vzniklých vedlejší účastnici v souvislosti s tímto řízením. Sdělením ze dne 8. 6. 2000 pak právní zástupce vedlejší účastnice řízení sdělil, že tato dne 14. 12. 1999 zemřela.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal, když stěžovatel konkrétní porušení svých ústavně zaručených práv a svobod ani nenamítal.
Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení § 132 občanského soudního řádu respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 278/96 publikovaný pod č. 35, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, C. H. Beck, Praha).
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny Ústavou ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy ČR.
Pro výše uvedené byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněná odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Pokud jde o náhradu nákladů řízení vedlejší účastnici řízení, Ústavní soud neshledal důvody pro postup podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Pro odmítnutí ústavní stížnosti nezabýval se již Ústavní soud návrhem na odložení vykonatelnosti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 12. 9. 1994, sp. zn. 13 C 33/92 (§ 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-236/99-99)