# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2357/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2357/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2357.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 2. 10. 2026
- Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /práva rodičů ve vztahu k dětem; hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu); právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
- Klíčová slova: styk rodičů s nezletilými dětmi, rodina, rodiče, péče o dítě, výživné/pro dítě, prozatímní rozhodnutí, předběžné opatření, odůvodnění, opatrovník
- Dotčené předpisy: 104/1991 Sb./Sb.m.s., čl. 3 odst.1; 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1; 268/2025 Sb.; 292/2013 Sb., § 465a, § 465b odst.2, § 465j, § 452; 99/1963 Sb., § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3 a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte.

2. Z ústavní stížnosti a z příloh založených ve spise se podává, že napadeným usnesením Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatelky jako matky (dále též jen "matka") na vydání prozatímního rozhodnutí, kterým by byli druhý vedlejší účastník a třetí vedlejší účastnice - nezletilé děti (dále též jen "nezletilí") po dobu 3 měsíců od vykonatelnosti tohoto prozatímního rozhodnutí svěřeny do péče matky, a aby prvnímu vedlejšímu účastníkovi - otci (dále též jen "otec") byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilého částkou 13 000 Kč měsíčně, a na výživu nezletilé částkou 11 000 Kč měsíčně, s tím, že styk otce s nezletilými dětmi se prozatím neupravuje, neboť v současné době neprobíhá pravidelně a rodiče se na něm nedokázali dohodnout.

II.
Argumentace stěžovatelky

3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadené rozhodnutí nerespektuje právo nezletilých vyjádřit svůj názor v záležitosti, která se jich bezprostředně týká. Soud sice zjistil názor obou dětí, avšak ústavně konformně jej nevyhodnotil. Nezletilému bylo v době rozhodnutí 16 a půl roku, je tedy ve věku blízkému zletilosti a jeho názor (aniž by předjímala výsledek konečného rozhodnutí) má proto mimořádnou váhu. V předmětné věci přitom soud disponoval aktuálním podkladem kolizního opatrovníka. Nezletilý při pohovoru potvrdil, že žije s matkou a chce v tomto uspořádání setrvat. Nezletilá při pohovoru uvedla, že s otcem nechce být v kontaktu a že její postoj se nezměnil. Soud jejich stanoviska v rozhodnutí reprodukoval, avšak nevyhodnotil je. Stěžovatelka připouští, že přání dostatečně vyspělého dítěte není jediným kritériem rozhodnutí o péči. Je však zásadním vodítkem pro posouzení jeho nejlepšího zájmu a soud musí srozumitelně vysvětlit, jak je poměřil s ostatními relevantními okolnostmi. Pouhé poukázání na budoucí doplnění znaleckého posudku tuto povinnost nenahrazuje, zvláště když je rozhodováno o zatímní úpravě poměrů.

4. Stěžovatelka dále namítá, že okresní soud nevysvětlil, proč faktický stav trvající více než dva roky, délka meritorního řízení a aktuální stanoviska dětí nezakládají potřebu dočasné právní úpravy. Odkaz na vázanost pokyny odvolacího soudu v řízení ve věci samé nemůže bez dalšího odůvodnit zamítnutí samostatného návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí. Tento návrh má odlišný, dočasný účel, a zákon výslovně připouští, aby jeho obsah odpovídal i budoucí úpravě ve věci samé. Napadené usnesení se dále nevypořádává s tím, proč by požadovaná zatímní úprava odporovala zájmu dětí. Závažná tvrzení otce o údajném ovlivňování či izolaci dětí soud nepřijal jako prokázaná skutková zjištění a neučinil z nich žádný závěr.

5. Podle stěžovatelky exekuce vedená proti ní potvrzuje naléhavost zatímní úpravy. Vymáhané výživné se týká doby, kdy děti byly prokazatelně ve faktické péči matky, která zajišťovala jejich každodenní potřeby. Existence exekuce je pro posouzení návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí podstatná, neboť bezprostředně prohlubuje majetkový a praktický dopad rozporu mezi dlouhodobým faktickým výkonem péče a dosavadní právní úpravou. Může tak omezit schopnost stěžovatelky nadále zajišťovat potřeby dětí, o které fakticky pečuje. Soud měl tento důsledek zohlednit při hodnocení naléhavosti návrhu a zájmu dětí. V odůvodnění rozhodnutí však k němu neučinil žádnou úvahu.

6. Závěr o nemožnosti upravit péči podle stěžovatelky není řádně odůvodněn a je nepřezkoumatelný. Stěžovatelka poukazuje na to, že rodičovská odpovědnost je samostatným právním institutem a její trvání a rozsah může změnit jen soud. Z toho však neplyne, že soud nemůže prozatímně určit rozsah péče rodičů, aniž by současně rodičovskou odpovědnost jednoho z nich omezil. Okresní soud bez bližší právní argumentace dovodil opak a na tomto závěru založil zamítnutí návrhu. Nevysvětlil však, proč by v dané věci nebylo možné formulovat dočasný výrok v zákonných pojmech jako určení rozsahu péče rodičů, popřípadě upravit kontakt otce s dětmi způsobem odpovídajícím jejich zájmu. Napadené rozhodnutí obsahuje rozhodující skutkové podklady, zejména aktuální stanoviska obou dětí, avšak nevypořádává se s nimi. Neobsahuje konkrétní úvahu o nejlepším zájmu dětí, ani řádné vysvětlení, proč dočasná úprava jejich poměrů není namístě.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Ústavní soud velmi zdrženlivě přistupuje k přezkumu rodinněprávních věcí. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti a učinit tomu odpovídající rozhodnutí. S ohledem na své postavení Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem je pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, který namítá jejich porušení. Restriktivní přístup k přezkumu rozhodnutí vydaných v rodinných věcech zaujímá Ústavní soud o to více u předběžných opatření (srov. usnesení ze dne 25. 3. 2026 sp. zn. II. ÚS 704/26; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu (srov. usnesení ze dne 15. 5. 2026 sp. zn. I. ÚS 1028/26).

10. Obdobný restriktivní přístup lze aplikovat při posuzování institutu prozatímního rozhodnutí podle § 465a a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z. ř. s."), který byl do právního řádu zaveden zákonem č. 268/2025 Sb., kterým se mění zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (srov. k tomu již vydaná usnesení ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. IV. ÚS 766/26, ze dne 6. 5. 2026 sp. zn. II. ÚS 1152/26, ze dne 29. 7. 2026 IV. ÚS 1862/26, ze dne 15. 5. 2026 sp. zn. I. ÚS 1028/26, ze dne 25. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 646/26 či ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. I. ÚS 843/26). Prozatímní rozhodnutí s účinností od 1. 1. 2026 nahradilo v oblasti péče soudu o nezletilé tzv. obecné předběžné opatření vydávané podle občanského soudního řádu. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 268/2025 Sb. je vyžití prozatímního rozhodnutí cíleno na případy, kdy dítě sice není v ohrožení (a není proto třeba využít postup podle § 452 a násl. z. ř. s.), ale je zde naléhavá potřeba zatímní úpravy jeho poměrů.

11. Nová právní úprava prozatímních rozhodnutí zakotvená s účinností od 1. 1. 2026 v § 465a a násl. z. ř. s. vychází z toho, že poměry dítěte mají být s ohledem na důsledné zajištění procesních práv všech účastníků řízení upravovány zásadně meritorně. Dočasná úprava je vždy určitou výjimkou z pravidla, která se uplatní pouze v nezbytných případech, v nichž je zapotřebí upravit poměry před rozhodnutím ve věci samé.

12. I když platí, že na předběžnou a prozatímní úpravu poměrů dítěte se nepoužijí ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, o předběžném opatření (viz § 465j z. ř. s.), lze v poměrech řízení o ústavní stížnosti vyjít z ustálené judikatury vztahující se právě k předběžným opatřením, podle níž se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních. Obdobné platí i pro prozatímní rozhodování, neboť v obou případech jde o rozhodnutí, která představují pouze přechodné řešení situace. Do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem a není jimi prejudikován konečný výsledek sporu. Zároveň však platí, že i rozhodnutí o předběžném opatření (rozhodnutí o prozatímní úpravě poměrů) je za určitých okolností způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení a lze je podrobit ústavněprávnímu přezkumu [srov. nálezy ze dne 8. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 52/13, ze dne 19. 7. 2022 sp. zn. I. ÚS 3150/21, bod 16, či usnesení ze dne 29. 4. 2026 sp. zn. IV. ÚS 766/26], byť toliko v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Tímto testem Ústavní soud pouze zkoumá, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Listiny, která - aby odůvodnila kasační zásah - by musela být na první pohled zjevná a intenzivní (např. nález ze dne 13. 3. 2024 sp. zn. III. ÚS 2606/23, bod 17). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. nálezy ze dne 30. 6. 2026 sp. zn. II. ÚS 1124/26 a ze dne 2. 7. 2026 sp. zn. I. ÚS 1382/26).

13. V souladu s § 465a a násl. z. ř. s., je-li v zájmu dítěte, aby do jeho poměrů bylo zatímně zasaženo, vydá soud prozatímní rozhodnutí v průběhu řízení ve věci samé. Zásadní odlišností od řízení o předběžném opatření je možnost vydat prozatímní rozhodnutí pouze tehdy, byla-li účastníkům dána možnost se k němu vyjádřit. Prozatímní rozhodnutí lze vydat, jen byla-li všem účastníkům poskytnuta možnost se vyjádřit (§ 465b odst. 2 z. ř. s.).

14. Ústavní soud opakovaně judikuje, že podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Také Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29, nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13, nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611)]. Obvodní soud v předmětné věci v souladu s uvedeným požadavkem postupoval.

15. V předmětné věci okresní soud neshledal důvody pro postup podle § 465a z. ř. s. a násl. Okresní soud přisvědčil matce v tom, že řízení ve věci samé probíhá již od roku 2023, současně však poukázal na to, že je vázán pokyny odvolacího soudu, podle kterého bylo znalkyni uloženo doplnit znalecký posudek již z roku 2024 za účelem aktualizace poměrů nezletilých dětí a zjištění příčiny jejich odmítání otce. Okresní soud vysvětlil, že matkou navrhované svěření obou nezletilých dětí pouze do její péče není podle platné právní úpravy možné, aniž by byla omezena rodičovská odpovědnost otce. Před rozhodnutím o návrhu na vydání prozatímního rozhodnutí byla matce i oběma nezletilým dětem prostřednictvím jejich kolizního opatrovníka poskytnuta možnost se k předmětné věci vyjádřit. Soud vycházel rovněž z údajů získaných od účastníků řízení a přihlédl i k obsahu opatrovnického spisu. Návrh matky na vydání prozatímního rozhodnutí však shledal nedůvodným.

16. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí okresního soudu bylo vydáno příslušným orgánem a mělo zákonný podklad. Ústavní soud neshledal, že by napadené rozhodnutí vykazovalo znaky svévole. Okresní soud zkoumal, zda jsou splněny podmínky pro vydání prozatímního rozhodnutí, přičemž pro vydání prozatímního rozhodnutí postačí rozhodné okolnosti osvědčit. Rozhodnutí okresního soudu je dostatečně odůvodněno. Je z něj zřejmé, z jakých skutečností soud vycházel a proč návrh matky na vydání prozatímního rozhodnutí neshledal důvodným. Z odůvodnění napadeného usnesení je zřejmé, že okresní soud postupoval v souladu s nejlepším zájmem nezletilých dětí, byť to neuvedl výslovně, když přihlížel k jejich vyjádření, dále vycházel z údajů získaných od účastníků řízení, které obsáhle cituje s přihlédnutím k obsahu opatrovnického spisu.

17. Ústavní soud (aniž by předjímal výsledek konečného rozhodnutí) uzavírá, že napadené rozhodnutí z hlediska ústavnosti obstojí. Ústavní soud v postupu okresního soudu neshledal žádné kvalifikované pochybení, které by mohlo mít za následek porušení základních práv stěžovatelky či nezletilých dětí, které by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.

18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky či nezletilých dětí (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2357/26-1)