# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2345/20

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2345/20
- ECLI: ECLI:CZ:US:2020:2.US.2345.20.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2020
- Datum zveřejnění: 15. 9. 2020

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Dne 11. 8. 2020 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost stěžovatele, kterou se domáhal zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Brně.

2. Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není. Podání stěžovatele není možné považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou formálních i obsahových nedostatků. Stěžovatel navíc nebyl zastoupen advokátem, ačkoliv tato povinnost je dána ustanovením § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; již v záhlaví ústavní stížnosti přitom stěžovatel uvádí: "právně nezastoupen, Česká advokátní komora zamítla žádost o určení zástupce".

3. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel se na něj obrací opakovaně s ústavními stížnostmi trpícími stále stejnými vadami, přičemž na nedostatky svých podání byl v minulosti několikrát upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 1628/14, sp. zn. III. ÚS 3058/18 či sp. zn. IV. ÚS 3061/18). Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, a ani nyní projednávaná ústavní stížnost nebyla sepsána advokátem a stěžovatel není do dnešního dne právně zastoupen.

4. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.

5. Stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 3201/19 či sp. zn. III. ÚS 3822/19 a mnoha dalších se z výše uvedených důvodů Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2345/20-1)