# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2305/15

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2305/15
- ECLI: ECLI:CZ:US:2015:2.US.2305.15.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 8. 9. 2015
- Datum zveřejnění: 23. 9. 2015
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: žaloba/pro zmatečnost, trestný čin, soudce
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2; 99/1963 Sb., § 229 odst.1 písm.g, § 237, § 234 odst.4

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Dne 29. 7. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou stěžovatel doplnil podáním ze dne 5. 8. 2015; k doplnění ze dne 14. 8. 2015 Ústavní soud již nepřihlížel, neboť toto si zjevně koncipoval stěžovatel sám (ač jinak právně zastoupen), tedy v rozporu se smyslem povinného právního zastoupení advokátem podle ustanovení § 30 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel se žalobou pro zmatečnost ze dne 28. 12. 2007 domáhal vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 18. 3. 1993, č. j. 14 C 2215/91-62, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 1993, č. j. 10 Co 216/93-73, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. Tuto žalobu stěžovatel odůvodnil odkazem na ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), neboť tvrdil, že v jeho neprospěch bylo rozhodnuto v důsledku trestného činu předsedy senátu JUDr. Štičky a přísedících. Trestný čin podle stěžovatele spočíval ve skutečnosti, že rozhodující soudce rozhodl bez stěžovatelovy přítomnosti a neumožnil mu se k věci vyjádřit, jelikož stěžovatel a ani jeho právní zástupce nebyli k jednání předvoláni. Proto také stěžovatel podal na JUDr. Štičku dne 28. 2. 1996 trestní oznámení.

3. Okresní soud v Mostě z toho však v usnesení ze dne 13. 5. 2013,
č. j. 33 C 457/2007-189, dovodil, že již nejméně ode dne 28. 2. 1996 stěžovatel věděl o jednání, ve kterém spatřuje trestný čin a v souvislosti s nímž bylo rozhodnuto v jeho neprospěch. Podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. přitom může žalobou pro zmatečnost účastník řízení napadnout pravomocné rozhodnutí soudu I. stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení v důsledku trestného činu soudce nebo přísedícího. Citované ustanovení však podle soudu nekoncipuje zmatečnost v návaznosti na to, že soudce nebo přísedící byli za trestný čin již pravomocně odsouzeni, nýbrž váže ji pouze na spáchání trestného činu, v důsledku něhož bylo rozhodnuto v neprospěch některého z účastníků řízení (zde soud odkázal zejm. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 960/2003; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod http://www.nsoud.cz/). Podle ustanovení § 234 odst. 4 o. s. ř. přitom lze z tohoto důvodu zmatečnosti podat žalobu ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, o důvodu zmatečnosti dozvěděl. Tato lhůta však v daném případě zjevně zachována nebyla a proto soud žalobu zamítl.

4. K odvolání stěžovatele bylo citované usnesení okresního soudu usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 11. 2014, č. j. 12 Co 1140/2013-213, potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností. V odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud zejména uvedl, že je "[p]ravomocné rozhodnutí soudu (...) postiženo zmatečností podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nejen tehdy, jestliže bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu, za nějž byl soudce nebo přísedící pravomocně odsouzen, ale i v případě, že jednání soudce nebo přísedícího, ačkoliv nebyl pravomocně odsouzen za trestný čin a ani proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání, představuje pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně (a jde tedy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 1 trestního zákona o trestný čin), a že v důsledku takového jednání soudce nebo přísedícího bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka řízení."

5. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, podle něhož je běh tříměsíční lhůty k uplatnění práva na podání žaloby pro zmatečnost odvislý od okamžiku, kdy stěžovatel pojme podezření o spáchání trestného činu soudcem nebo přísedícím. V případě, že by byl tento právní názor správný, by totiž civilní soud řešil otázky trestního práva, tzn. zda došlo nebo nedošlo k jednání soudce nebo přísedícího, jež má trestněprávní konsekvence, a o stejné věci by zároveň rozhodovaly orgány činné v trestním řízení. Duplicita takového rozhodování je zřejmá a podle stěžovatele je nesprávná, neboť zde existuje možnost rozdílného posouzení totožného případu.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.

7. Předně je třeba uvést, že stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost v roce 2007 [v doplnění ústavní stížnosti sice hovoří o roku 2002, nicméně myslí tím patrně jinou svou žalobu pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř.; nadto, jak bude vysvětleno níže, tato diference na právní posouzení věci nemá vliv].

8. Žaloba na obnovu řízení a žaloba pro zmatečnost byla do občanského soudního řádu včleněna zákonem č. 30/2000 Sb., jenž nabyl účinnosti ke dni 1. 1. 2001. Protože přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. žalobu pro zmatečnost výslovně nezmiňují, je pro řízení započatá přede dnem účinnosti citovaného zákona [vůči nimž se důvod zmatečnosti ve smyslu § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. uplatní] rozhodná subjektivní vědomost a účinnost zákona, od které teprve subjektivní lhůta pro tuto skupinu případů (tzn. kdy trestný čin měl být spáchán přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb.) počne plynout. Ať již tedy stěžovatel podal svoji žalobu pro zmatečnost v roce 2002 nebo v roce 2007, učinil tak po lhůtě stanovené zákonem.

9. Polemizuje-li stěžovatel se závěrem Nejvyššího soudu, podle něhož je důvod zmatečnosti ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. naplněn i tehdy, dopustí-li se soudce nebo přísedící jednání naplňujícího znaky trestného činu (aniž by však byl pravomocně uznán vinným), pak ani Ústavní soud se s tímto právním názorem Nejvyššího soudu plně neztotožňuje. Na druhou stranu, stěžovatel ani v ústavní stížnosti netvrdí jinou rozhodnou skutečnost (např. existenci pravomocného rozhodnutí trestního soudu, jímž by byl JUDr. Štička shledán vinným ze spáchání trestného činu), od níž by se teprve lhůta k podání stěžovatelovy žaloby pro zmatečnost měla odvíjet. Jinak řečeno, relevanci by tato argumentace stěžovatele mohla mít pouze tehdy, pokud by skutečně došlo k vydání pravomocného odsuzujícího trestního rozhodnutí (od něhož by stěžovatel konzistentně teprve odvozoval lhůtu pro podání žaloby pro zmatečnost), což se však zjevně nestalo.

10. Uvádí-li stěžovatel, že délka jeho procesu, po kterou se domáhá ochrany svých práv, je neúměrně dlouhá (namítá tedy průtahy v řízení), konstatuje Ústavní soud, že tak činí toliko v obecné rovině a v rámci jediné věty, aniž by například specifikoval, v jakém z jím iniciovaných řízení mělo k průtahům vlastně docházet; zda v řízení, proti němuž stěžovatelova žaloba pro zmatečnost směřuje, anebo v samotném řízení o žalobě pro zmatečnost. Nadto Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že předmětem přezkumu ústavnosti - vzhledem k obsahu petitu návrhu stěžovatelem formulovaného - nemohla být v dané věci otázka průtahů v řízení před obecnými soudy, nýbrž výlučně to, zda právě napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu byla či nebyla porušena jeho základní práva či svobody. Pokud by se stěžovatel obrátil na Ústavní soud s návrhem týkajícím se nepřiměřené délky řízení, tj. s návrhem, aby Ústavní soud po zjištění nedůvodných průtahů přikázal příslušnému soudu v těchto průtazích nepokračovat a ve věci neprodleně jednat, jednalo by se o odlišný typ ústavní stížnosti, brojící proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci. Za dané procesní situace, kdy již obecné soudy o návrzích stěžovatele rozhodly, se však již Ústavní soud namítanými průtahy nemohl zabývat (srov. k tomu např. usnesení ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. IV. ÚS 2981/07; U 1/48 SbNU 961).

11. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele a proto bylo podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2305/15-1)