# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2298/12

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2298/12
- ECLI: ECLI:CZ:US:2012:2.US.2298.12.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 23. 8. 2012
- Datum zveřejnění: 17. 9. 2012
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci; právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: dokazování, rozsudek/pro zmeškání
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 153b odst.1, § 132

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, kterým jí byla rozsudkem pro zmeškání uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 5 466 Kč s přísl. a rovněž shora uvedeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěry odvolacího soudu, který shledal splnění podmínek pro vydání rozsudku pro zmeškání a stejně jako v řízení před odvolacím soudem se dovolává neúčinnosti doručení předvolání k jednání i rozsudku obvodního soudu. Zejména namítá, že ve věci nebylo provedeno řádné dokazování ohledně místa jejího faktického bydliště, ačkoliv soud její výpověď shledal jako nevěrohodnou.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává v zájmu efektivity, racionality a hospodárnosti Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení (za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod). Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem.

Uvedený postup je, jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, mimo jiné namístě v případech tzv. bagatelních věcí, u nichž hodnota sporného plnění nepřevyšuje částku 10 000 Kč, kdy je ústavní stížnost v podstatě vyloučena, s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujících do základních práv stěžovatele. Schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Ústavní soud konstatoval, že takový výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.

Tyto závěry lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Ústavní soud však pro úplnost dodává, že právní názor obecných soudů učiněný v projednávané věci nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jak ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Je to právě obecný soud, který v každé fázi řízení váží, jaké důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti, přičemž jen jemu přísluší rozhodnout, které z důkazů navrhovaných účastníky provede a které nikoliv.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2298/12-1)