# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2292/26 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 2292/26 - ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2292.26.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 27. 8. 2026 - Datum zveřejnění: 8. 10. 2026 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování - Klíčová slova: trestný čin/ublížení na zdraví, Policie České republiky, policista, nutná obrana, zavinění/úmyslné, dokazování, znalecký posudek - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 89 odst.2, § 110a; 273/2008 Sb., § 53 odst.5; 40/2009 Sb., § 146, § 29 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 4 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovateli byla též uložena povinnost nahradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu 35 270 Kč. Skutek, pro nějž byl stěžovatel odsouzen, spočíval - stručně vyjádřeno - v tom, že stěžovatel jako příslušník Policie České republiky, zařazený ve Speciální pořádkové jednotce, po prvoligovém fotbalovém utkání po předchozím výrazně provokativním jednání poškozeného zahrnujícím nadávky a neuposlechnutí příkazů vydaných policií poškozeného jedním úderem ruky udeřil do tváře, v důsledku čehož poškozený utrpěl zranění spočívající v dvojité zlomenině čelisti s takovými důsledky, že toto zranění odpovídalo těžké újmě na zdraví. 3. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl rozsudek obvodního soudu na základě odvolání stěžovatele zrušen pouze ve výroku o povinnosti nahradit škodu poškozené zdravotní pojišťovně, přičemž městský soud ji s jejím nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal rozsudek obvodního soudu nezměněn. 4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. 5. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevyhověly jeho návrhu doplnit dokazování o znalecký posudek či odborné vyjádření od Útvaru policejního vzdělávání (případně od metodiků výcviku Speciálních pořádkových jednotek) k otázce správnosti (taktické oprávněnosti) a přiměřenosti použití donucovacího prostředku. Má za to, že obvodní soud jen laicky teoretizoval, když konstatoval, že stěžovatel měl na jednání poškozeného reagovat zákrokem menší intenzity a měl jej pouze odstrčit či udeřit do hrudníku. Obvodní soud podle něj zcela pominul fakt, že vůči poškozenému již předtím byly použity méně intenzivní postupy (odstrkování, slovní usměrňování), avšak bez zjevného výsledku. Také městský soud podle jeho názoru posuzoval policejní taktiku a přiměřenost zákroku sám a v napadeném rozhodnutí s uvedeným důkazním návrhem se nevypořádal. 6. Stěžovatel polemizuje s důvody, kvůli kterým Nejvyšší soud rovněž odmítl uvedený důkazní návrh, zejména pak s argumentací obsaženou v bodě 54 napadeného usnesení, v němž Nejvyšší soud odkazoval na své předchozí usnesení sp. zn. 6 Tdo 1108/2022 ze dne 7. prosince 2022. Jako nepravdivý označuje závěr Nejvyššího soudu, že se v odkazovaném případě řešila otázka oprávněnosti zákroku, zatímco v případě stěžovatele o oprávněnosti zákroku nebylo pochyb a sporná byla otázka jeho přiměřenosti. Opakuje své přesvědčení, že pro správné posouzení otázky přiměřenosti zákroku je nezbytné, aby soudy měly podklad v podobě znaleckého posudku či odborného vyjádření. Tvrdí, že absence tohoto odborného posouzení metodiky ovlivnila rovněž závěry soudů o úmyslném zavinění. Odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1298/2021 ze dne 8. prosince 2021, z něhož vyplývá nutnost vnímat pohnutky policisty ex ante, s přihlédnutím ke stresu a překonávání odporu. 7. Stěžovatel zdůrazňuje, že poškozený nedbal výzev policie ani předchozích mírnějších donucovacích prostředků a aktivně zasahoval do probíhajícího zákroku, jeho vystupováni bylo agresivní a u policistů svým jednáním vyvolával oprávněnou a důvodnou obavu o narušení probíhajícího zákroku, resp. o jejich bezpečnost. Tvrdí, že pokud by znalecký posudek potvrdil, že jednal intuitivně, podle nacvičené metodiky, byl by vyloučen jeho úmysl směřující k ublížení na zdraví. Je přesvědčen, že v jeho případě nebyl naplněn ani znak protiprávnosti, ani požadavek úmyslného zavinění. S odkazem na § 53 odst. 5 zákona o Policii České republiky má za to, že jeho jednání v dané situaci nelze považovat za zjevně nepřiměřené. 8. Stěžovatel napadá ústavní stížností také rozsudek obvodního soudu jako celek, avšak městský soud tento rozsudek zrušil ve výroku, jímž byl poškozené zdravotní pojišťovně přiznán nárok na náhradu škody, a nahradil jej vlastním rozhodnutím. K rozhodování o zrušené části rozsudku obvodního soudu tak není Ústavní soud příslušný (není povolán rušit, co již bylo zrušeno). Ústavní stížnost proti ostatním částem rozsudku obvodního soudu i proti rozsudku krajského soudu a usnesení Nejvyššího soudu je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. 9. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. O takovou situaci však zde nejde. 10. Jelikož ústřední stěžovatelova námitka směřuje proti tomu, že obecné soudy odmítly doplnit dokazování znaleckým posudkem či odborným vyjádřením k otázce správnosti a přiměřenosti použití donucovacího prostředku, Ústavní soud podotýká, že nejde o důkaz opomenutý. Nejvyšší soud se tímto důkazním návrhem pozorně zabýval a jeho odmítnutí náležitě odůvodnil (srov. body 50 až 54 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud jeho argumentaci musí přisvědčit, neboť Nejvyšší soud správně zdůraznil, že v posuzovaném případě nejde o to, zda byl stěžovatel oprávněn v dané situaci přistoupit k použití donucovacího prostředku, ale o to, s jakou intenzitou tak učinil, tedy zda tento jeho zákrok nebyl zřejmě nepřiměřený okolnostem. Stejně tak Ústavní soud sdílí názor Nejvyššího soudu, že řešení této otázky náleží výhradně soudu, neboť jde o aplikaci právních norem na existující skutkový stav, tedy o právní otázku. Pro ilustraci lze poukázat na paralelu s posuzováním podmínky přiměřenosti nutné obrany ve smyslu § 29 trestního zákoníku, které orgány činné v trestním řízení také provádějí samostatně, bez nutnosti dokazování znaleckým posudkem či odborným vyjádřením. Ústavní soud tak považuje závěr o nadbytečnosti doplnění dokazování uvedeným znaleckým posudkem či odborným vyjádřením za ústavněprávně souladný a dodává, že pokud stěžovatel považoval toto doplnění dokazování za nezbytné, nic mu nebránilo, aby nechal takový znalecký posudek či odborné vyjádření sám vypracovat a pak jej soudům předložil (srov. § 89 odst. 2 a § 110a trestního řádu). 11. Jestliže tedy obecné soudy posuzovaly přiměřenost stěžovatelova zákroku vůči poškozenému samostatně, řešily právní otázku a toto jejich posouzení v žádném případě nebylo laické, jak se stěžovatel snaží tvrdit. Ústavní soud připomíná, že skutkový stav relevantní pro posouzení přiměřenosti stěžovatelova zákroku byl spolehlivě objasněn, zejména díky kamerovému záznamu zachycujícímu stěžovatelův úder poškozenému a situaci, jež tomu bezprostředně předcházela (viz zejména bod 21 rozsudku obvodního soudu). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je přitom patrné, že obecné soudy stěžejní otázku posuzovaly pečlivě a důsledně zohledňovaly i verbálně agresivní a potenciálně nebezpečné jednání poškozeného, jež stěžovatelovu zákroku předcházelo. V jejich závěru, že zákrok nesplňoval podmínku přiměřenosti použití donucovacího prostředku ve smyslu § 53 odst. 5 zákona o Policii České republiky, Ústavní soud nespatřuje žádné prvky svévole, nelogičnosti či jinou ústavněprávně relevantní vadu, takže jej nehodlá zpochybňovat. 12. Z výše uvedeného vyplývá, že neobstojí ani námitka stěžovatele, že nebyl splněn znak protiprávnosti. Jestliže sice byly splněny podmínky pro použití donucovacího prostředku, avšak toto použití bylo uskutečněno v rozporu s požadavkem přiměřenosti ve smyslu § 53 odst. 5 zákona o Policii České republiky, je nutno stěžovatelovo jednání považovat za excesivní, a tak protiprávní. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, na kterou stěžovatel poukazuje, totiž že ještě před rozhodným incidentem byly vůči poškozenému použity méně intenzivní prostředky; jestliže se osoba, kterou policisté předtím odstrčili, k nim znovu přiblíží, neopravňuje to policisty automaticky k použití intenzivnějších donucovacích prostředků, např. k silnému úderu pěstí do obličeje. 13. Stejně tak nelze přijmout ani stěžovatelovo tvrzení o absenci úmyslného zavinění. Z napadených rozhodnutí nevyplývá žádný náznak toho, že by obecné soudy stěžovatelovo jednání posuzovaly ex post, jak stěžovatel tvrdí. Jak již bylo uvedeno, neopomněly přihlížet k chování poškozeného, jež bylo příčinou (zjevně nepřiměřeného) zákroku stěžovatele, a skutkový stav byl spolehlivě prokázán provedenými důkazy. Ústavní soud nemůže přijmout stěžovatelův postoj, že intuitivní jednání podle nacvičené metodiky by vylučovalo jeho úmysl. Podobné jednání vedené určitým zkratovitým, resp. zjednodušeným úsudkem (typicky v důsledku afektu, nedostatku pozornosti či právě v důsledku nacvičených reakcí), není nijak výjimečné a úmysl (minimálně ve formě úmyslu nepřímého) touto okolností není vylučován. 14. Ústavní soud si je dobře vědom velice náročného postavení policistů, kteří ve stresové, vyhrocené situaci musí ve zlomku vteřiny činit rozhodnutí, jakým způsobem budou odvracet nebezpečí či plnit jiné úkoly tak, aby svým jednáním nezpůsobili zjevně nepřiměřený následek. Bylo by však zcela nepřijatelné vnímat policisty jako bezduché bytosti, které nejsou odpovědny za své jednání, neboť jednají podle naučených vzorců. V posuzované věci stěžovatel čelil poškozenému, který sice byl slovně agresivní, když vulgárně policisty urážel a protestoval proti jejich zákroku vůči jiné osobě, avšak nebyl ozbrojen a policistům ani nijak nevyhrožoval. Jestliže stěžovatel v této chvíli na poškozeného chvíli čekal a pak reagoval úderem pěstí do obličeje, a to natolik tvrdým, že poškozenému způsobil dvojitou zlomeninu čelisti, musel být srozuměn s tím, že jde o zákrok zjevně nepřiměřený a že jím poškozenému způsobí (minimálně) ublížení na zdraví. 15. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem jako návrh, k jehož projednání není příslušný podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2292/26-1)