# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2284/14

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2284/14
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:2.US.2284.14.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 15. 8. 2014
- Datum zveřejnění: 2. 9. 2014
- Předmět řízení: procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti (dílčímu) procesnímu rozhodnutí
- Klíčová slova: soudce/podjatost, soudce/vyloučení, odvolání
- Dotčené předpisy: 141/1961 Sb., § 30, § 245

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, k porušení zásady presumpce neviny a k zásahu do jeho lidské důstojnosti.
2. Jak stěžovatel uvádí, napadeným usnesením Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto, že předseda senátu Mgr. Aleš Novotný není vyloučen z projednávání věci a že se neopravuje protokol o vazebním zasedání. Vrchní soud pak odvolání proti tomuto rozhodnutí odmítl. Stěžovatel proti těmto rozhodnutím uplatnil celou řadu námitek, z nichž prý plyne, že předseda senátu měl být z projednávání vyloučen (klíčovou námitkou bylo to, že předseda senátu zaujímá vůči stěžovateli zjevně nepřátelský postoj) a protokol o vazebním zasedání měl být opraven (resp. měl být doplněn doslovný přepis toho, co během zasedání uvedl předseda senátu; právě to totiž mělo dokumentovat jeho údajně nepřátelský postoje ke stěžovateli).

3. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
4. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09, I. ÚS 2222/09, II. ÚS 839/09, IV. ÚS 237/09 či I. ÚS 2617/08, dostupná stejně jako rozhodnutí dále citovaná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv úkolem pouze Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
5. Za nepřípustnou je ve světle řečeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost proti negativnímu rozhodnutí o námitce podjatosti. V obecné rovině je sice třeba konstatovat, že projednávání a rozhodování ve věci musí být spravedlivé, čemuž by odporovalo, byla-li by věc projednávána a rozhodnuta soudcem, kterým věc projednávána a rozhodována být neměla, jelikož měl být vyloučen. Bude-li však mít stěžovatel v dalším průběhu řízení za to, že právě tak tomu v daném řízení bylo, resp. že rozhodnutí jemu nepříznivé bylo vydáno soudcem (senátem) podjatým, nic mu nebude překážet, aby proti takovému rozhodnutí brojil v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které trestní řád předvídá, a jež jsou i ve vztahu k této námitce stěžovateli k dispozici (zejména odvolání). Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se nadále domnívat, že stav protiústavnosti napraven nebyl, se může domáhat, aby Ústavní soud zasáhl. V dané procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, neboť tento má k dispozici další prostředky, jak svá práva hájit. Návrh byl tedy Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 11. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 3309/13).
6. Obdobné závěry platí i ve vztahu ke stěžovatelově námitce proti výroku, týkajícímu se neprovedení požadované opravy protokolu. Tato stížností námitka totiž směřuje proti dílčímu procesnímu úkonu, jímž se upravuje trestní řízení. I kdyby tak byl postup obecných soudů v této věci vadný, stěžovateli zůstává otevřena možnost brojit proti němu opravnými prostředky, které trestní řád předpokládá (opět zejména v rámci odvolání, k tomu srov. obdobně i usnesení ze dne 24. 10. 2013 I. ÚS 3025/13). Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že tato námitka byla uplatněna zjevně v souvislosti s námitkou podjatosti, přičemž doplněný protokol měl dle stěžovatelova názoru podpořit jeho tvrzení o podjatosti soudce. Doslovné zachycení průběhu zasedání je ovšem dostupné na jeho zvukovém záznamu, a proto (i odhlédne-li Ústavní soud od skutečnosti, že trestní řád doslovný přepis projevu předsedy senátu nepředpokládá) nebyla stěžovatelova možnost prokázat údajnou podjatost soudce dotčena.
7. S ohledem na shora uvedené byl tudíž Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2284/14-1)