# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2281/26 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 2281/26 - ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2281.26.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026 - Datum zveřejnění: 7. 10. 2026 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci - Klíčová slova: exekutor, exekuce, odměna, výkon rozhodnutí/náklady řízení - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 120/2001 Sb., § 89 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. 2. Stěžovatel prováděl exekuci vyklizením bytu ve vlastnictví oprávněné obce, kterou užíval dnes již zemřelý povinný. Přibližně měsíc poté, co byla exekuce vyklizením bytové jednotky provedena, povinný zemřel, a to dříve, než se exekutorovi podařilo po povinném vymoci náklady exekuce. Pozůstalostní řízení bylo zastaveno, neboť povinný zanechal pouze majetek nepatrné hodnoty. S ohledem na úmrtí povinného a skončení pozůstalostního řízení proto exekutor vydal dne 24. 4. 2026 usnesení, č. j. 213 EX 92/24-36, kterým exekucí zastavil (výrok I.), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a uložil oprávněné povinnost zaplatit exekutorovi náklady exekuce ve výši 16 335 Kč (výrok III.). Proti výroku III. o povinnost zaplatit náklady exekuce, podala oprávněná odvolání, kterému Městský soud v Praze nyní napadeným usnesením vyhověl a napadený výrok III. změnil tak, že exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že oprávněné nelze přičíst žádné zavinění na zastavení exekuce, a proto jí s ohledem na konstantní judikaturu nelze uložit náhradu nákladů exekutora. 3. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na ústavně souladný výklad dotčených ustanovení. Městský soud, který i přes faktická vyklízení nemovitostí nepřiznal exekutorovi žádnou odměnu, zasáhl do jeho ústavního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a do jeho práva na podnikání podle čl. 26 odst. 1 Listiny. 4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecný soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. 6. Stěžovatel namítá nesprávnost závěrů napadeného rozhodnutí, a dovolává se tak uhrazení částky 16 335 Kč. Předmětem řízení jsou tedy náklady řízení v bagatelní výši. 7. K rozhodnutím o nákladech řízení Ústavní soud konstantně přistupuje rezervovaně a podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srov. např. nálezy ze dne 9. 10. 2025 sp. zn. III. ÚS 622/25, bod 11; nebo ze dne 2. 7. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1391/24, bod 10]. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb]. 8. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1143/25 ze dne 3. 9. 2025; či stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.) ze dne 5. 3. 2025, bod 34]. Vyloučení přezkumu u bagatelních případů je součástí ustálené judikatury Ústavního soudu. Ke stručnému odmítnutí ústavních stížností z důvodu bagatelnosti přitom Ústavní soud přistupuje běžně (srov. např. usnesení ze dne 18. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 1105/26, ze dne 11. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 962/26, či ze dne 11. 6. 2026 sp. zn. III. ÚS 1251/26). Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně významnou újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). 9. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti opomíjí bagatelnost předmětu sporu a k mimořádným důvodům k přijetí k přezkumu neuvádí ničeho. Neuvádí ani žádnou okolnost, která by jeho případu dodávala mimořádný ústavněprávní rozměr. Žádnou takovou zvláštní okolnost neshledal ani Ústavní soud, a proto odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Ačkoli i spor o bagatelní částku může mít zcela výjimečně ústavní přesah, v této věci tomu tak není. 10. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2281/26-1)