# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2281/15

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2281/15
- ECLI: ECLI:CZ:US:2015:2.US.2281.15.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 22. 10. 2015
- Datum zveřejnění: 12. 11. 2015
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: náklady řízení, zpětvzetí návrhu, řízení/zastavení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11; 99/1963 Sb., § 146 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

[1.] Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 28. 7. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejího práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.

[2.] Porušení těchto práv stěžovatelka spatřuje v tom, že jí obecné soudy (naposledy Nejvyšší soud, jehož rozhodnutí stěžovatelka výhradně napadá) nepřiznaly nárok na náhradu nákladů řízení poté, co bylo řízení zastaveno v důsledku zpětvzetí žaloby stěžovatelkou. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že zavinila-li zpětvzetí žaloby třetí osoba odlišná od účastníků řízení, pak žalobce, jenž vzal žalobu zpět, nárok na náhradu nákladů řízení nemá. Tento závěr podložil Nejvyšší soud i odkazem na svou ustálenou judikaturu. Taková interpretace (resp. aplikace tohoto právního názoru na projednávanou věc) je však dle stěžovatelky protiústavní. Zpětvzetí žaloby prý totiž zavinil jeden ze solidárně odpovědných škůdců; takovou situaci nelze rigidně vnímat jako zavinění třetí osobou.

[3.] Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh řízení, jsou účastníkům řízení známy.

[4.] Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

[5.] Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

[6.] Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu podústavního práva, a to i v případě, kdyby se s jeho výkladem a aplikací v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval. Otázka náhrady nákladů by totiž mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze teprve tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení právního předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti, např. v důsledku přepjatého formalismu či zcela nedostatečného odůvodnění učiněného rozhodnutí [srov. nález sp. zn. II. ÚS 157/13 ze dne 13. 8. 2013 (N 146/70 SbNU 363)].

[7.] Žádná z naznačených situací, výjimečně odůvodňujících zásah Ústavního soudu i do rozhodování o nákladech řízení, však v projednávané věci nenastala. Rozhodnutí obecných soudů (včetně napadeného usnesení Nejvyššího soudu) jsou totiž založena na racionální a ústavně konformní interpretaci podústavního práva a právní závěr, na jehož základě stěžovatelce nebyl přiznán nárok na náhradu nákladů řízení, byl řádně odůvodněn. Jak plyne z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu, je tento právní závěr dostatečně opřen též o setrvalou judikaturu tohoto soudu. Samotnou skutečnost, že žalovaným nebyla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (za situace, kdy zastavení řízení procesně zapříčinila vskutku jiná, od nich odlišná, osoba, která uspokojila nárok stěžovatelky), ostatně nelze považovat ani za extrémně rozpornou s principy spravedlnosti.

[8.] Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k dotčení či dokonce porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv. Vzhledem k tomu odmítl podaný návrh jako zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2281/15-1)