# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2258/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2258/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2258.26.1
- Typ rozhodnutí: Nález
- Datum rozhodnutí: 16. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 7. 10. 2026
- Předmět řízení: Nepřihlédnutí k odůvodnění blanketní stížnosti učiněnému v určené lhůtě
- Klíčová slova: trestný čin/ublížení na zdraví, lhůta/procesněprávní, stížnost, opravný prostředek - řádný, odůvodnění, obviněný, obhájce, poškozený, náklady řízení, trestní řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3; 141/1961 Sb., § 154 odst.1, § 155 odst.4, § 141 odst.1, § 143 odst.1, § 147 odst.1, § 148 odst.1 písm.c; 40/2009 Sb., § 147

## Právní věta

Podá-li odsouzená stěžovatelka v trestním řízení proti usnesení včas blanketní stížnost, v níž se zaváže k jejímu odůvodnění v konkrétně určené lhůtě, orgán činný v trestním řízení tuto lhůtu buď musí přijmout, nebo odsouzenou transparentně informovat o jejím zkrácení. Pokud odsouzená v dané lhůtě podanou stížnost odůvodní, ale orgán činný v trestním řízení v rozhodnutí o této stížnosti nepřihlédne k jí uplatněným námitkám ani se s nimi žádným způsobem nevypořádá, poruší právo odsouzené na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na účinnou obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

## Výrok

I. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2026 č. j. 6 To 192/2026-309 byla porušena práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. července 2026 č. j. 6 To 192/2026-309 se ruší.

III. Stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.

IV. Vedlejšímu účastníkovi se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatelka byla trestním příkazem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 3. 2026 č. j. 3 T 29/2026-264, v právní moci dne 8. 4. 2026, uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odstavec 1, odstavec 2 zákona č. 40/2009 Sb., za což byla odsouzena k peněžitému trestu v celkové výměře 60 000 Kč a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel v trvání 36 měsíců. Zároveň jí byla podle § 228 odstavec 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (dále jen "poškozený") na náhradě újmy celkem 858 032,25 Kč.

3. Poškozený dne 23. 4. 2026 podal prostřednictvím své zmocněnkyně návrh na uložení povinnosti stěžovatelce nahradit mu náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu újmy, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce.

4. Okresní soud v záhlaví specifikovaným usnesením uložil stěžovatelce povinnost podle § 154 odst. 1 trestního řádu v návaznosti na § 155 odst. 4 trestního řádu uhradit poškozenému náklady související s jeho účastí v trestním řízení v celkové výši 59 040,64 Kč.

5. Stížnost stěžovatelky proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka podala proti usnesení okresního soudu včas stížnost, kterou neodůvodnila. Vzhledem k absenci konkrétních námitek krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

II.
Argumentace stěžovatelky

6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že proti usnesení okresního soudu podala včas (dne 4. 6. 2026) blanketní stížnost s tím, že ji blíže odůvodní do 15 dnů, tj. do 19. 6. 2026. Dne 10. 6. 2026 její obhájce doručil odůvodnění stížnosti (ze dne 9. 6. 2026) okresnímu soudu, dne 23. 6. 2026 byl spis okresním soudem odeslán krajskému soudu a dne 24. 7. 2026 jí bylo doručeno napadené zamítavé usnesení krajského soudu. Stěžovatelka má za to, že odůvodnění její stížnosti nebylo krajskému soudu předloženo. K tomu odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu s tím, že uvedeným postupem došlo ke krácení jejích práv. Dodává, že byla připravena o náležité odůvodnění rozhodnutí i vypořádání jejích námitek a že náklady, jejichž náhrada jí byla uložena, byly stanoveny nesprávně, což blíže specifikuje. Závěrem žádá o přiznání náhrady nákladů řízení o ústavní stížnosti ve výši 16 141,40 Kč.

III.
Vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení

7. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení, aby se k ústavní stížnosti stěžovatele vyjádřili.

8. Krajský soud ve svém vyjádření v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

9. Okresní soud ve vyjádření zdůraznil, že stížnost stěžovatelky ze dne 4. 6. 2026 i její odůvodnění ze dne 9. 6. 2026 krajskému soudu předložil spolu s předkládací zprávou ze dne 22. 6. 2026, přičemž řízení u krajského soudu bylo zahájeno dne 24. 6. 2026. Okresní soud má za to, že z jeho strany nedošlo k porušení procesních práv stěžovatelky. K námitkám stěžovatelky proti účelnosti jednotlivých úkonů právní služby poukázal na to, že Ústavní soud dlouhodobě prosazuje princip zdrženlivosti zásahu do nákladových rozhodnutí.

10. Vedlejší účastník využil svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti. Podle jeho mínění je formulace krajského soudu, podle níž stěžovatelka stížnost proti usnesení okresního soudu neodůvodnila, pouhou nepřesností v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, nikoli projevem toho, že by stěžovatelce byla upřena možnost uplatnit své námitky. Ze spisu je podle něj zřejmé, že odůvodnění stížnosti krajskému soudu předloženo bylo, navíc podle § 147 odst. 1 trestního řádu stížnostní soud přezkoumává správnost všech výroků napadeného usnesení i řízení, které mu předcházelo, a to bez ohledu na obsah uplatněných námitek. Věcná správnost nákladového výroku tak podle něj byla přezkoumána v plném rozsahu. K námitkám proti účelnosti jednotlivých úkonů právní služby poukazuje, stejně jako okresní soud, na princip zdrženlivosti zásahu Ústavního soudu do nákladových rozhodnutí. Dále podrobně rozebírá jednotlivé úkony právní služby i určení tarifní hodnoty a uzavírá, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, proto navrhuje její odmítnutí. Závěrem požaduje, aby Ústavní soud uložil stěžovatelce nahradit mu náklady řízení u Ústavního soudu.

11. Stěžovatelka využila svého práva repliky, v níž opětovně zdůrazňuje, že k reálnému přezkumu věci stížnostním soudem zjevně nedošlo. O tom svědčí odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu. Uvádí, že absence skutečného přezkumu, na který má ze zákona právo, je jasně deklarovaným důvodem ústavní stížnosti. Trvá na tom, že ačkoliv neexistuje povinnost odůvodnit stížnost, existuje právo podatele na její odůvodnění. U orgánu veřejné moci naproti tomu existuje povinnost se s námitkami v odůvodnění opravného prostředku seznámit a věcně se jimi v rozhodnutí o opravném prostředku zabývat. Dodává, že předmětem ústavní stížnosti není to, aby Ústavní soud přepočítával a hodnotil uplatněné náklady. Rozebírá, proč vedlejšímu účastníkovi nelze přisvědčit ohledně výše sporné částky. K náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem, které požaduje vedlejší účastník, podotýká, že vedlejšího účastníka do řízení o ústavní stížnosti nepovolala a že jeho vyjádření postrádá smysl. Jeho náklady jsou tak podle jejího mínění neúčelné, neboť se míjí s předmětem řízení.

IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka též vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti

V. a) Obecná východiska

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.

14. Ústavní soud se k blanketní stížnosti jako institutu trestního řízení vyjádřil již v plenárním nálezu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369, č. 345/2017 Sb.), v němž řešil mimo jiné otázku, zda lze považovat za souladnou s ústavním pořádkem část ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu, v níž se stanoví, že stížnost je nutno podat do tří dnů od oznámení usnesení. Dospěl přitom k závěru, že třídenní lhůta je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná, nicméně je třeba, aby orgány činné v trestním řízení při rozhodování o stížnosti šetřily podstatu a smysl základních práv a svobod. Jejich povinností je zajistit, aby bylo na zákonné úrovni respektováno právo stěžovatele na obhajobu. Ústavní soud v této souvislosti konstatoval, že je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (popř. jeho obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buď upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího (srov. bod 93 odůvodnění nálezu Pl. ÚS 32/16). Důvodem, pro který by bylo možno rozhodnout bez ohledu na avizované doplnění stížnosti a bez předchozího upozornění stěžovatele, však nemůže být požadavek na urychlené vyřizování trestních věcí (§ 2 odst. 4 trestního řádu). Požadavek na urychlené projednání je totiž stanoven k ochraně osoby, proti níž se trestní řízení vede, a žádá-li tato osoba, aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu její obhajoby, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení [srov. též bod 15 nálezu ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. IV. ÚS 905/20 (N 98/100 SbNU 144)].

15. V nálezu ze dne 16. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 478/20 (N 150/101 SbNU 53) Ústavní soud připustil, že vyhrazení lhůty pro odůvodnění blanketní stížnosti může být stanoveno i neurčitě.

16. V nálezu ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 2934/21 (N 22/110 SbNU 227) Ústavní soud vyhověl stěžovateli, který ve své blanketní stížnosti jednoznačně ohlásil svůj záměr stížnost doplnit o odůvodnění. Předmětné sdělení nebylo možné ignorovat jen proto, že stěžovatel přesně nekonkretizoval, do kdy tak učiní, ale pouze uvedl, že doplnění obsahující odůvodnění instanční stížnosti "poskytne v přiměřené lhůtě, a to po prostudování napadeného usnesení, poradě se svým obhájcem a prostudování trestního spisu". Státní zastupitelství rozhodlo o stížnosti, aniž vyčkalo na její stěžovatelem ohlášené doplnění o odůvodnění, neověřilo si u policejního orgánu, zda již bylo obhájci stěžovatele umožněno nahlédnout do spisu, ani nestanovilo stěžovateli konkrétní lhůtu pro doplnění blanketního podání a v odůvodnění svého usnesení neuvedlo relevantní důvod pro nutnost vydat rozhodnutí neprodleně. Tímto postupem porušilo právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. Uvedená judikatura, ze které vyplývá nejen právo na odůvodnění podané stížnosti, ale i právo, aby se stížnostní soud s argumenty stěžovatelky v předloženém odůvodnění stížnosti ve svém rozhodnutí vypořádal, se uplatní i v této věci.

V. b) Aplikace obecných východisek na posuzovaný případ

17. V nyní posuzované věci Ústavní soud z vyžádaného spisu okresního soudu ověřil, že stěžovatelka podala proti v záhlaví označenému usnesení okresního soudu včas (dne 4. 6. 2026) blanketní stížnost s tím, že ji blíže odůvodní do 15 dnů, tj. do 19. 6. 2026 (viz č. l. 300 spisu okresního soudu). Dne 10. 6. 2026 doručil obhájce stěžovatelky okresnímu soudu odůvodnění stížnosti (viz č. l. 303 - 305 spisu okresního soudu), dne 24. 6. 2026 byl daný spis (včetně odůvodnění stížnosti) spolu s předkládací zprávou doručen krajskému soudu okresním soudem (viz č. l. 306 spisu okresního soudu) a dne 24. 7. 2026 bylo právnímu zástupci stěžovatelky doručeno napadené zamítavé usnesení krajského soudu (viz č. l. 313 spisu okresního soudu).

18. Z obsahu spisu je tedy zřejmé, že odůvodnění stížnosti stěžovatelky ze dne 9. 6. 2026 bylo krajskému soudu doručeno. Z napadeného usnesení krajského soudu se však podává, že krajský soud při svém rozhodování o stížnosti k tomuto jejímu odůvodnění patrně nedopatřením nepřihlédl a konstatoval, že stěžovatelka sice podala proti usnesení okresního soudu včas stížnost, tuto však neodůvodnila. Vzhledem k absenci konkrétních námitek přezkoumal usnesení okresního soudu, jakož i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná.

19. Takový postup krajského soudu nelze z ústavněprávního hlediska aprobovat. Není pochyb o tom, že krajský soud rozhodl o stížnosti proti usnesení okresního soudu, aniž by zohlednil odůvodnění stížnosti. Nepřihlédl tak k uplatněným námitkám stěžovatelky ani se s nimi žádným způsobem nevypořádal. Uvedeným postupem bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovněž bylo zasaženo do jejích práv na účinnou obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny.

20. Ústavní soud proto přikročil ke zrušení usnesení krajského soudu čistě z procesních důvodů. Nebude se tedy jakkoliv vyjadřovat k věcným námitkám stěžovatelky týkajícím se účelnosti jednotlivých úkonů právní služby. V dalším řízení se bude krajský soud zabývat odůvodněním stížnosti (a v něm obsaženými námitkami) stěžovatelky proti usnesení okresního soudu, které bylo v předchozím řízení opomenuto.

VI.
Závěr

21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení krajského soudu zrušil.

22. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti a vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti vznesli rovněž návrhy na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud však těmto návrhům nevyhověl, neboť pochybení krajského soudu nevnímá jako vybočující z vad, kterými se běžně zabývá. V daném případě lze usuzovat spíše na pouhou nedbalost krajského soudu, v důsledku které bylo výše popsaným způsobem zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Všichni účastníci a vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem si zásadně nesou své vlastní náklady (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů tohoto specifického řízení, které mimo jiné nepodléhá soudním poplatkům, je záležitostí ojedinělou a důvody k tomuto mimořádnému postupu Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

23. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť měl za to, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2258/26-1)