# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2238/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2238/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2238.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 7. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /povinnost soudu vypořádat se s uplatněnými námitkami; základní práva a svobody/ochrana soukromého a rodinného života
- Klíčová slova: trestný čin/podvod, trest/výkon, odsouzený
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 10 odst.2; 169/1999 Sb., § 67; 40/2009 Sb., § 83 odst.1, § 209

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a napadená rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka zároveň žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť výkon rozhodnutí by pro stěžovatelku znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká může odložením vykonatelnosti vzniknout jiným osobám. Nařízením výkonu trestu odnětí svobody by totiž okamžitě došlo k zásahu do její osobní svobody a do soukromého a rodinného života, když by došlo k přerušení její každodenní osobní péče o nezletilého syna, který je na stěžovatelce plně citově i fakticky závislý. Biologický otec se na péči o dítě nepodílí a stěžovatelka je jedinou osobou, která o něj nepřetržitě pečuje. Následky výkonu trestu by tedy bezprostředně dopadly zejména na její dítě, a v případě pozdějšího vyhovění ústavní stížnosti by již nešly napravit.

3. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že nyní napadeným usnesením Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") bylo, při kontrole podmínek podmíněného odsouzení, rozhodnuto, že stěžovatelka vykoná trest odnětí svobody v trvání 15 měsíců, který jí byl uložen rozsudkem okresního soudu ze dne 14. 10. 2020, č. j. 5 T 28/2020-572. Nyní napadeným usnesením byla stěžovatelka zařazena do věznice s ostrahou.

4. Shora zmíněným rozsudkem okresního soudu byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Výkon trestu jí byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Jako zvláštní podmínka pro osvědčení jí bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem dvěma poškozeným, tj. M. S. a Š. V., ve výši nejméně 501 000 Kč způsobila.

5. Usnesením okresního soudu ze dne 7. 3. 2024, č. j. 5 T 58/2020-626, bylo rozhodnuto tak, že podmíněné odsouzení se ponechává v platnosti za současného prodloužení zkušební doby o 24 měsíců a vyslovení dohledu, kdy bylo stěžovatelce uloženo, aby se řídila pokyny probačního úředníka, dokládala mu své poměry a platby na náhradu škody poškozeným. Stížnost státního zástupce proti tomuto usnesení byla jako nedůvodná zamítnuta.

6. Zkušební doba (pětiletá) stěžovatelce skončila dne 14. 10. 2025.

7. Okresní soud nyní napadeným usnesením rozhodoval ve veřejném zasedání o tom, zda se stěžovatelka v průběhu zkušební doby osvědčila, či nikoli. Z důkazů provedených při veřejném zasedání vyplynulo, že stěžovatelka byla v průběhu zkušební doby uznána pravomocně vinnou pokračujícím přečinem podvodu, jehož se dopustila v průběhu let 2021 až 2023, přičemž poškozeným způsobila škodu ve výši nejméně 273 000 Kč. Za uvedený přečin jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 2 a půl roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let s dohledem. Ze zprávy Probační a mediační služby vyplynulo, že stěžovatelka je osobou nespolehlivou, na schůzky pravidelně nedocházela, na poslední chvíli se omlouvala, často nedorazila vůbec. Dále uváděla nepravdivé informace stran jejích poměrů a plateb na náhradu škody. Probační a mediační služba proto navrhla výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Z dokazování se dále podává, že stěžovatelka za celou pětiletou zkušební dobu na náhradě škody uhradila toliko 1 000 Kč. Stěžovatelka je nyní na rodičovské dovolené a plní podmínky oddlužení. Sama stěžovatelka při svém výslechu uvedla, že své trestné činnosti lituje a do budoucna chce své závazky plynoucí z náhrady škody plnit. Na základě uvedeného okresní soud uzavřel, že stěžovatelka v průběhu zkušební doby nevedla řádný život, současně neshledal existenci žádných výjimečných okolností, které by odůvodňovaly ponechání podmíněného odsouzení v platnosti.

8. Stěžovatelka napadla usnesení okresního soudu stížností, která byla shledána nyní napadeným usnesením Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") nedůvodnou a byla zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu. Z napadeného usnesení krajského soudu se nově podává, že stěžovatelka ve vztahu k poškozené Š. G. (dříve V.) uhradila celou škodu ve výši 121 995 Kč, a to prostřednictvím svých rodičů, tj. nikoliv osobně. Krajský soud však uvedenou skutečnost v napadeném usnesení nezohlednil, neboť úhrada proběhla až po skončení zkušební doby, a to pouze vůči jedné z poškozených, a nadto neproběhla v důsledku vykonaného úsilí samotné stěžovatelky, nýbrž ji uhradili ze svých prostředků stěžovatelčini rodiče.

II.
Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka namítá, že soudy nerespektovaly při svém rozhodování princip právní jistoty, ochrany legitimního očekávání a důvěry jednotlivce v právo. K tomuto mělo dojít z toho důvodu, že již při svém předchozím rozhodování o tom, zda ponechají podmíněné odsouzení v platnosti, dospěly k závěru, že stěžovatelka trest nevykoná, kdežto nyní napadenými usneseními bylo rozhodnuto o tom, že trest odnětí svobody stěžovatelka vykoná, a to za stejné situace, neboť i při předchozím rozhodování soudy věděly, že se stěžovatelka dopustila dalšího přečinu podvodu. Stěžovatelka tedy legitimně předpokládala, že soudy budou nyní postupovat stejně a přečin spáchaný ve zkušební době nepovede k nařízení výkonu trestu odnětí svobody.

10. V průběhu zkušební doby navíc nastaly nové okolnosti, které soudy měly zohlednit. Stěžovatelka otěhotněla, její zdravotní stav se zhoršil a pečovala o novorozené dítě, čelila exekucím a musela z tohoto důvodu zahájit insolvenční řízení. Je si vědoma své povinnosti hradit škodu, avšak všechny uvedené skutečnosti jí to ztěžovaly.

11. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nařízením výkonu trestu dojde k citelného zásahu do jejího rodinného života a zejména do života jejího syna, o kterého nyní celodenně pečuje.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

12. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která se účastnila řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť právní řád jí nyní neposkytuje žádný jiný prostředek nápravy.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití běžného zákona a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody stěžovatele.

14. Ústavní soud podotýká, že z koncepce českého ústavního pořádku opakovaně dovozuje především povinnost (a odpovědnost) zákonodárce stanovit, jaké společensky nebezpečné jednání je nutno považovat za trestné a jaký postih mají soudy za jeho spáchání ukládat. V ústavním pořádku je zakotveno pouze několik explicitních hodnotových ustanovení o sankcích a jeho normy upravují spíše jen nepřekročitelné limity trestání [srov. např. bod 29 a násl. nálezu ze dne 25. 10. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 14/09 (N 183/63 SbNU 117; 22/2012 Sb.) nebo nález ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 3101/13]. V těchto mezích se musí pohybovat rozhodování soudů, jejichž úkolem (podle čl. 95 odst. 1 Ústavy a contrario) není promítat do rozhodování v trestním řízení vlastní úvahy o možné (lepší) trestní politice státu (viz např. usnesení ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 148/17). Totéž platí pro Ústavní soud. Nebrání-li zakotvení a aplikaci určité trestní úpravy výslovně ústavní pořádek, není vhodnější "přiměřenost" či "rozumnost" důvodem, pro který by mohly soudy takovou úpravu ignorovat. Tyto obecné principy právní úpravy se projeví pouze při střetu možných interpretací zákonné úpravy (viz usnesení ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. III. ÚS 1517/23).

15. Ve stěžovatelčině věci bylo aplikováno ustanovení § 83 odst. 1 trestního zákoníku, podle něhož platí, že jestliže podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se trest vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu.

16. Soudy tak vycházely z citovaného zákonného ustanovení a velmi podrobně vypořádaly veškeré stěžovatelčiny námitky, a to způsobem prostým svévole a zcela přezkoumatelně. Ústavní soud tedy neshledal žádný ústavněprávní nedostatek ve způsobu, jakým soudy ve svých rozhodnutích citované ustanovení interpretovaly a aplikovaly.

17. Námitky, jimiž se stěžovatelka dovolává mírnějšího postupu, je třeba odmítnout. Stěžovatelka namítá porušení principu právní jistoty, neboť okresní soud (a následně i krajský soud zamítnutím stížnosti státního zástupce) již jednou ponechal její podmíněné odsouzení v platnosti, ačkoliv si byl vědom toho, že byla stíhána pro (další) přečin podvodu. Za této situace předpokládala, že při opětovném posouzení téhož není možné, aby bylo rozhodnuto, že trest vykoná. S touto námitkou se však Ústavní soud nemůže ztotožnit. Při prvním rozhodování o ponechání podmíněného odsouzení v platnosti (na základě návrhu státního zástupce na přeměnu podmíněného odsouzení) byla stěžovatelka toliko trestně stíhána a o její vině nebylo t. č. soudem rozhodnuto. Okresní soud však i přes důvodné podezření, že se dopustila dalšího přečinu, stěžovatelce dal ještě šanci, když ponechal podmíněné odsouzení v platnosti za současného maximálního prodloužení zkušební doby o dva roky na maximální dobu pěti let a za současného uložení dohledu probačního úředníka. Při následném zhodnocení po uplynutí této maximální pětileté zkušební doby byla již stěžovatelka uznána vinnou rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 29 T 18/2025-239 ze dne 1. 7. 2025 (právní moci nabyl tento rozsudek až po uplynutí zkušební doby), tj. důvodné podezření, že se stěžovatelka skutečně dopustila stíhaného jednání, výrazně posílilo. Zároveň však okresní soud při posouzení, zda se stěžovatelka osvědčila či nikoliv, neposuzoval toliko tuto speciální recidivu, nýbrž hodnotil i další skutečnosti, tj. zda a jak stěžovatelka hradila škodu poškozeným či jaká byla její spolupráce s Probační a mediační službou (přičemž dohled byl stěžovatelce uložen nově v rámci dřívějšího posouzení, zda bude podmíněné propuštění ponecháno v platnosti). V době vydání napadeného usnesení okresního soudu bylo postaveno najisto, že stěžovatelka za pět let své zkušební doby ze škody v řádu statisíců Kč uhradila toliko 1 000 Kč a stanovisko Probační a mediační služby taktéž nebylo pozitivní. Hodnotil-li tedy okresní soud všechny zjištěné skutkové okolnosti komplexně, nemohl dospět k jinému závěru, než že stěžovatelka ve zkušební době řádný život rozhodně nevedla. Tento závěr okresního soudu aproboval i krajský soud, byť tento měl k dispozici ještě další (nové) důkazy, zejména potvrzení o náhradě škody jedné z poškozených ze strany rodičů stěžovatelky. Ústavní soud zde aprobuje stěžejní argument krajského soudu, že k náhradě škody došlo až po uplynutí zkušební doby (a to ve zřejmé snaze odvrátit stěžovatelčin nástup do výkonu trestu odnětí svobody), a tudíž tato skutečnost ničeho nemění na závěru, jak soudy hodnotí průběh zkušební doby.

18. Stěžovatelka dále namítá, že ve zkušební době se stala matkou a nástup do výkonu trestu odnětí svobody zasáhne do jejího práva na soukromý a rodinný život. Ani s touto námitkou se však Ústavní soud neztotožňuje. Předmětná okolnost není ve světle dalších zjištěných skutečností způsobilá zvrátit závěr soudů o tom, zda stěžovatelka žila ve zkušební době řádným životem (když se v průběhu zkušební doby dopustila speciální recidivy, nehradila škodu ani řádně nespolupracovala s probačním úředníkem). Ústavní soud však obiter dictum podotýká, že mateřství je kategorie, s níž počítá zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka může požádat o výkon trestu společně se svým dítětem, které v říjnu 2026 dosáhne věku 2 let, v intencích ustanovení § 67 a násl. citovaného zákona ve Věznici Světlá nad Sázavou.

19. Ústavní soud samostatně nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Vědom si nutnosti rychlého rozhodnutí v této věci, rozhodl přednostně mimo pořadí napadených věcí. Návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud ústavní stížnosti.

20. Ústavní soud tudíž na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2238/26-1)