# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2232/22

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2232/22
- ECLI: ECLI:CZ:US:2022:2.US.2232.22.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 11. 10. 2022
- Datum zveřejnění: 7. 11. 2022
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
- Klíčová slova: společenství vlastníků jednotek, lhůta, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 67/2013 Sb., § 8 odst.2; 99/1963 Sb., § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

Ústavnímu soudu byl dne 15. 8. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastník (SPOLEČENSTVÍ VLASTNÍKŮ JEDNOTEK DOMU X), domáhal na stěžovateli zaplacení částky 17 865 Kč, a to z titulu příspěvku na správu domu a pozemku a zálohy na služby. Žalovaný nárok byl později měněn. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2021 č. j. 230 C 42/2019-188 bylo stěžovateli uloženo zaplatit účastníkovi částku 63 961 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že v části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v části odvolání odmítl a v části týkající se nákladů řízení jej změnil.

Stěžovatel považuje závěry obecných soudů za nesprávné, a to zejména z toho důvodu, že jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu obsaženou v rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 4637/2018 a 26 Cdo 913/2019. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že vyúčtování za poskytnuté služby musí být věcně správné, není-li tomu tak, nesplnil poskytovatel služeb svoji povinnost služby vyúčtovat. V průběhu řízení stěžovatel tvrdil a dokazoval řadu chyb a nedostatků vyúčtování služeb za období roku 2019, městský soud však v napadeném rozsudku dovodil jeho presumpci správnosti. Otázka správnosti či nesprávnosti vyúčtování služeb je přitom rozhodující jak pro výši příslušenství, tak i pro výši náhrady nákladů řízení. Tímto postupem však obecné soudy zcela ignorují shora uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu.

III.

Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Namítá-li stěžovatel rozpor napadeného rozsudku se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, nutno uvést, že není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že krajský soud se s argumentací stěžovatele řádně vypořádal. Z pohledu podústavního práva je pravdou, že judikatura Nejvyššího soudu svědčí, resp. v minulosti svědčila stěžovateli, nicméně nelze přehlížet, že v mezidobí došlo ke změně právní úpravy. Podle § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. má příjemce služeb své námitky vůči vyúčtování předložit poskytovateli neprodleně, nejpozději však do 30 dnů ode dne doručení vyúčtování. Zákonodárce tak v tomto směru zjevně limitoval práva příjemců služeb. V souvislosti s uvedeným lze odkázat nejen na jazykový výklad provedený odvolacím soudem, ale také pak na jeho výklad logický, kdy soud v odůvodnění příhodně vznáší otázku, k čemu by pak daná třiceti denní lhůta vlastně byla (srov. odst. 7).

Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek krajského soudu je řádně odůvodněný a z ústavněprávního hlediska mu není čeho vytknout.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2232/22-1)