# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2196/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2196/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2196.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 7. 10. 2026
- Předmět řízení: základní ústavní principy/demokratický právní stát/nepřípustnost přepjatého formalismu; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: exekuce, nemovitost, stavba, správní řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 4 odst.4; 99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.h

## Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

## Odůvodnění

I. Vymezení věci a průběh řízení před obecnými soudy

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jejich základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy.

2. Stěžovatelé se před obecnými soudy dovolávali zastavení exekuce. Exekučním titulem je rozhodnutí Městského úřadu X ze dne 23. 4. 2024, č. j. TnS-2016/11400-65, kterým bylo nařízeno odstranění stavby - přístavby rodinného domu stěžovatelů. Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 1. 10. 2024, č. j. 125921/2024/KUSK, zamítl odvolání stěžovatelů a rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 23. 4. 2024 (nynější exekuční titul) potvrdil.

3. Stěžovatelé odůvodnili svůj návrh na zastavení exekuce odborným vyjádřením společnosti Jádrové vrtání Poděbrady, s. r. o., která má pro stěžovatele provést stavební práce podle exekučního titulu (odstranění přístavby). V dopise ze dne 5. 5. 2025 adresovaném oprávněnému vedlejšímu účastníkovi (obci) tato společnost sdělila, že odstranění stavby sklepa pod budoucí garáží podle rozhodnutí stavebního úřadu a projektové dokumentace nelze za předpokladu dodržení rozhodnutím uložených opatření a postupů provést.

4. Okresní soud v Benešově v záhlaví uvedeným usnesením zamítl návrh na zastavení exekuce (výrok I.) a současně rozhodl, že oprávněný vedlejší účastník nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Exekuční řízení podle ustálené judikatury neslouží k přezkumu exekučních titulů vydaných v soudním nebo ve správním řízení orgánem nadaným státní mocí, a až na výjimečné případy tak nemůže sloužit k případnému odstraňování vad dotčeného řízení. Exekuční titul je zcela v souladu se zákonem, navíc byl přezkoumán a potvrzen odvolacím orgánem. Dokumentace pro odstranění stavby (na rozdíl od vyjádření předloženého povinnými stěžovateli) byla zpracována autorizovanou osobou, respektive osobou oprávněnou podle zvláštního zákona. S námitkami ohledně odstranění celé stavby a stanoveného postupu bouracích prací se vyčerpávajícím způsobem vypořádala již rozhodnutí vydaná ve správním řízení (tj. exekuční titul i rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 1. 10. 2024, č. j. 125921/2024/KUSK). V průběhu správního řízení byla tzv. černá stavba řešena jako celek, nikoli jako část stavby, přičemž odstranění části stavby v daném případě není možné, jelikož základy garáže přesahují na sousední pozemek bez právního titulu. Samotný exekuční titul nestanoví, že bourací práce nezasáhnou sousední pozemek. V odůvodnění zamítnutých námitek povinných stěžovatelů je naopak potvrzena povinnost dodatečně podbetonovat stavbu plotu na sousedním pozemku, protože povinní při provádění stavby porušili podmínky dodatečného povolení i odsouhlasené dokumentace (nerespektovali stávající stavbu oplocení), v důsledku čehož by pouhým odstraněním přístavby došlo k poškození stavby plotu na sousedním pozemku. Na pozemek stěžovatelů pak vedou vjezdová kovová vrata, a navíc nic nebrání dočasnému odstranění oplocení přímo v místě stavby a umožnění vjezdu, respektive vstupu na pozemek v místě stavby. Uvedená tvrzení jsou v samotném odůvodnění exekučního titulu a exekuční soud neshledal důvod o nich pochybovat. V podrobnostech okresní soud odkázal na exekuční titul a rozhodnutí odvolacího správního orgánu, a to i z důvodu, že stěžovatelé v návrhu na zastavení exekuce opakují argumentaci, kterou uváděli i v opravných prostředcích proti exekučnímu titulu, a ani správní orgány vyšších stupňů těmto argumentům nepřisvědčily. Současně soud rozhodl o nákladech účastníků o návrhu na zastavení exekuce podle § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve spojení s § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), tak, že procesně úspěšný oprávněný nemá právo na jejich náhradu, neboť žádnou náhradu nákladů nepožadoval (výrok II.). O nákladech exekuce a nákladech oprávněného vedlejšího účastníka nerozhodoval, protože o nich rozhodne podle § 87 a následujících exekučního řádu soudní exekutor.

5. Krajský soud v Praze napadeným rozhodnutím usnesení okresního soudu ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že se o nákladech účastníků nerozhoduje. K námitce, že usnesení bylo vydáno bez nařízení jednání, uvedl, že právní úprava spojuje nařízení jednání jen s případy, kdy to soud považuje za nutné nebo tak stanoví zákon. Jestliže okresní soud neshledal potřebu jednání nařídit, nepochybil, protože v daném případě stačilo pouze tvrzené skutečnosti poměřit s exekučním titulem. Jestliže tvrzené skutečnosti nebyly z povahy věci způsobilé naplnit některý ze zákonem stanovených důvodů pro zastavení exekuce, bylo zbytečné provádět k nim jakékoli dokazování. Krajský soud také uvedl, že exekuční titul zcela jasně a srozumitelně označuje povinné subjekty i uloženou povinnost. Pokud správní orgán současně vymezil podmínky, za nichž má ke splnění povinnosti dojít, je třeba je respektovat a vykládat tak, aby vedly k dosažení cíle (tedy k odstranění přístavby). Exekuční soud není oprávněn věcnou správnost exekučního titulu přezkoumávat, přičemž podmínky k prolomení této zásady (plynoucí z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu) v případě stěžovatelů nejsou naplněny. Muselo by jít o zjevně patrný zásah do práv stěžovatelů, a ten z exekučního titulu neplyne. Povinní stěžovatelé navíc byli ve správním řízení právně zastoupeni a všechny své námitky, které nyní uplatnili v exekučním řízení, již uplatnili v rámci správního řízení, jak je též zřejmé z exekučního titulu. Předložené odborné vyjádření pouze opakuje námitky již vyřešené v nalézacím řízení.

6. Nejvyšší soud posléze dovolání stěžovatelů odmítl, protože stěžovatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání. Ač judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího soudu připouští, že zcela výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. V tomto případě tyto důvody dány nejsou. S namítanými otázkami odstranění celé stavby i stanoveného postupu bouracích prací se vyčerpávajícím způsobem vypořádala rozhodnutí příslušných správních orgánů, jimiž byla tzv. černá stavba povinných řešena. Nedošlo ani k pochybení při nenařízení jednání. Veškeré relevantní skutečnosti byly zřejmé z obsahu spisu a dokazování nad rámec nich by bylo nadbytečné.

II. Argumentace v ústavní stížnosti

7. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že napadená rozhodnutí představují důsledek přepjatě formalistického přístupu obecných soudů. Ve své ústavní stížnosti, kterou stěžovatelé spojili s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, poukázali zejména na skutečnosti, že soudy ve svém důsledku rezignovaly na samotné zjištění skutkového stavu, jenž byl pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce rozhodující. Mezi účastníky řízení existoval zásadní skutkový spor o to, zda lze exekuční titul vůbec fakticky vykonat způsobem, který odpovídá jeho výroku a současně respektuje podmínky stanovené samotným správním rozhodnutím. Právě tato otázka představovala stěžejní skutkovou okolnost, od níž se odvíjel závěr, zda je namístě pokračovat v exekuci, či zda jsou splněny podmínky pro její zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Stěžovatelé tuto námitku neponechali pouze v rovině vlastního tvrzení. Na její podporu předložili odborné vyjádření společnosti Jádrové vrtání Poděbrady s.r.o. Současně navrhli výslech autora tohoto odborného vyjádření, případně provedení dalších důkazů, která by umožnila objektivně posoudit, zda je exekuční titul fakticky vykonatelný. Správnost tvrzení stěžovatelů navíc podporují i další odborné podklady, které vznikly nezávisle na sobě v několikaletém časovém odstupu. Odborné závěry současně poukazují na skutečnost, že samotná stavba sklepa nevykazuje žádné statické poruchy. Tyto odborné podklady proto minimálně potvrzují existenci závažného skutkového sporu, který nebylo možné vyřešit pouhým formálním odkazem na pravomocnost správního rozhodnutí, nýbrž vyžadoval provedení dokazování. Obecné soudy však tyto okolnosti vůbec nezjišťovaly, neustanovily znalce ani jinak neověřily správnost odborných tvrzení jednotlivých stran, čímž rezignovaly na svou povinnost řádně zjistit skutkový stav věci.

8. Přestože stěžovatelé po celou dobu řízení namítali existenci zásadních rozporů mezi exekučním titulem, projektovou dokumentací a skutečným stavebně-technickým provedením stavby a tato tvrzení podložili odborným stanoviskem specializované společnosti, soudy tyto námitky vypořádaly pouhým odkazem na zásadu, že exekuční soud nepřezkoumává věcnou správnost exekučního titulu. Stěžovatelé tuto obecnou zásadu nikdy nezpochybňovali. Namítali však, že v jejich případě nejde o přezkum správnosti exekučního titulu, nýbrž o posouzení, zda výkon rozhodnutí může proběhnout způsobem, který je technicky možný a současně respektuje podmínky uložené samotným exekučním titulem. Soud měl navržené důkazy při jednání provést. Jejich odmítnutím porušil základní práva stěžovatelů.

III. Posouzení Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými osobami, které byly účastny řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je v tomto řízení oprávněn posuzovat pouze to, zda obecný soud svým rozhodnutím nebo postupem neporušil stěžovatelova ústavně zaručená práva a svobody [čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

11. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a že není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování před nimi prováděné - a to ani kdyby se s ním sám neztotožňoval - pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. V tomto případě k uvedenému excesu nedošlo.

12. Na počátku případu byl de facto spor sousedů o "posunutí" přístavby garáže o 15 cm směrem z pozemku souseda, na němž podle rozhodnutí stavebního úřadu přístavba aktuálně (zčásti) stojí. Ve svém důsledku jde o velký stavební zásah v řádech statisíců korun. Nepřiměřený zásah do vlastnického práva exekučním titulem (rozhodnutím o odstranění části stavby), který by se v poměrech projednávané věci mohl promítnout do úvah o proporcionalitě při posuzování návrhu na zastavení exekuce, Ústavní soud dovodil jen ve velmi specifických případech [nález sp. zn. I. ÚS 1956/19 ze dne 12. 5. 2020 (N 92/100 SbNU 110)]. Jak plyne z níže uvedeného, o takový případ se u stěžovatelů nejedná.

13. V minulosti Ústavní soud například dovodil neproporcionalitu odstranění části stavby za situace, kdy je odstranění (i) zcela nepřiměřeným zásahem do vlastnického práva majitele a současně platí, že (ii) ponechání stavby v jejím stávajícím stavu nezasahuje do veřejného práva závažným způsobem ani (iii) nezasahuje do práva jiných subjektů a nezbavuje jiné subjekty právní ochrany. V tehdy posuzovaném případě nakonec byla shledána nepřiměřenost zásahu do vlastnického práva. Změnou hmotněprávní úpravy stavba 193 cm vysokého plotu nově spadala do tzv. volného režimu (nepodléhala již veřejnoprávnímu povolení) a skutkové okolnosti případu svědčily o zcela marginálním překročení předpisů ze strany vlastníka (plot vyšší o 43 cm oproti územnímu rozhodnutí). V průběhu správního řízení tehdy vyšlo dostatečně najevo, že práva jiných subjektů (sousedů) nebyla stavbou ve stávající podobě nijak dotčena - již na tomto místě je patrné, že případ stěžovatelů v nyní posuzované věci se odlišuje. Navíc tehdy různým postupem stavebního úřadu ve vztahu ke stavebníkům na téže ulici se stále platné územní rozhodnutí (omezující ploty na výši 150 cm) stalo obsoletním [již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1956/19, srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/01 ze dne 16. 10. 2001 či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 12. 2016 č. j. 5 As 257/2015-32].

14. V posuzované věci je na rozdíl od výše citované judikatury zřejmé, že k faktickému zásahu do práv sousedů dochází, navíc nelze vyloučit ani potenciální zhoršení stavu sousední nemovitosti do budoucna. Není na exekučních soudech, aby závěry vzešlé ze stavebního řízení nyní přehodnocovaly - nadto na základě skutečností, které byly státním orgánům známé již v době vydání a přezkumu exekučního titulu. Obecné soudy nepochybily, když ve svých rozhodnutích srovnaly argumentaci stěžovatelů s argumentací již dříve uplatněnou v řízení o odstranění stavby. Následně dospěly k závěru, že se jejich argumentace v zásadě shoduje a představuje pouze pokračující polemiku bez možného úspěchu v řízení o zastavení exekuce. Ústavní soud jejich závěry považuje za racionální a dostatečně odůvodněné.

15. Obecné soudy také dostatečně odůvodnily nenařízení jednání a nepřistoupení k provedení dalších důkazů. Stěžovatelé rozporovali skutkové okolnosti ve vztahu k materiální vykonatelnosti exekučního titulu ve smyslu § 268 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a krajský soud uzavřel, že nařízení ústního jednání v daném kontextu nebylo třeba s ohledem na to, že veškeré relevantní skutečnosti byly zřejmé z obsahu spisu a dokazování nad rámec by bylo již nadbytečné.

16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti sdílí osud neúspěšné ústavní stížnosti.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2196/26-1)