# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2166/08

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2166/08
- ECLI: ECLI:CZ:US:2008:2.US.2166.08.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 11. 12. 2008
- Datum zveřejnění: 12. 1. 2009
- Předmět řízení: základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: pozemek, restituční nárok, pohledávka/postoupení, prekluze, smlouva
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 11 odst.1; 209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1 odst.1; 229/1991 Sb., § 11 odst.2, § 13 odst.6; 229/1992 Sb., § 13 odst.7

## Výrok

Návrh se odmítá.

## Odůvodnění

Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol č. 1") zrušil rubrikovaná rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel, který se jako postupník dle zákona o půdě neúspěšně soudně domáhal převedení konkrétních pozemků, ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěry učiněnými v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/05 (publikován jako č. 531/2005 Sb.), neboť postupníci by podle něj měli mít stejné postavení jako přímí restituenti. Obecné soudy měly paušální aplikací závěrů Ústavního soudu, vyslovených v citovaném nálezu, na stěžovatelův případ nepřípustně zasáhnout do jeho ústavně chráněných základních práv a svobod. Je totiž třeba rozlišovat, což jinak činí i Nejvyšší soud, mezi osobami, které usilují o pozemky ze spekulativních důvodů, a osobami, jež jsou k vymáhání pozemků vedeny nespekulativními důvody (např. chtějí pečovat o půdu). K posléze jmenované skupině patří i stěžovatel, jelikož je soukromým rolníkem.

Obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před obecnými soudy, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou stěžovateli i ostatním účastníkům řízení známy.

Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v polemice s právními závěry, jež Ústavní soud vyslovil v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/05, a jejich aplikací na stěžovatelův případ.

Zmiňovaným nálezem pléna Ústavního soudu bylo zrušeno ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 253/2003 Sb. (dále jen "zákon o půdě"), a ustanovení čl. VI zákona č. 253/2003 Sb. (stanovující lhůtu pro převod náhradních pozemků); to však pouze ve vztahu k oprávněným osobám, kterým vzniklo právo na jiný pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě, a k jejich dědicům. V odůvodnění nálezu Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu nezrušil napadená ustanovení i ve vztahu k osobám, jež nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob.

Ústavní soud neshledal důvod se od právních závěrů vyslovených v citovaném nálezu odchýlit; v aplikaci těchto právních závěrů obecnými soudy na stěžovatelův případ nespatřuje Ústavní soud porušení stěžovatelových základních práv a pro stručnost na bezchybné právní závěry obecných soudů i citovaný nález Ústavního soudu odkazuje. Stěžovatel tedy jako postupník na vydání pozemků nemá nárok; obdobné ústavní stížnosti postupníků proti postupu obecných soudů proto Ústavní soud setrvale odmítá (srov. např. usnesení ze dne 6. 3. 2008 ve věci sp. zn. II. ÚS 2913/07 či usnesení ze dne 7. 2. 2008 ve věci sp. zn. I. ÚS 86/08). Odmítnuto bylo ostatně i obsahově obdobné podání stěžovatele (viz usnesení ze dne 26. 5. 2008 ve věci sp. zn. IV. ÚS 854/08).

Vzhledem k výše uvedenému postupovaly obecné soudy ústavně konformně, když při rozhodování o žalobě stěžovatele respektovaly citovaný nález Ústavního soudu, jak jim ukládá čl. 89 odst. 2 Ústavy, a dovodily zánik nároku stěžovatele coby postupníka na náhradní pozemek podle § 11 zákona o půdě.

Napadenými rozhodnutími tedy nedošlo k porušení stěžovatelova práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1.

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že stěžovatel nenapadl v ústavní stížnosti rozhodnutí dovolacího soudu, nicméně tato okolnost nebrání Ústavnímu soudu projednat jeho ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutím nalézacího a odvolacího soudu, neboť dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné (nebyly shledány podmínky přípustnosti dle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu), nebylo o něm tedy meritorně rozhodováno (uvedené rozhodnutí o dovolání je individuálním deklaratorním aktem, jenž nezasáhl do právní sféry stěžovatele).

Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, usnesením odmítl.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2166/08-1)