# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 216/99 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 216/99 - ECLI: ECLI:CZ:US:1999:2.US.216.99 - Typ rozhodnutí: Nález - Datum rozhodnutí: 7. 12. 1999 - Datum zveřejnění: 15. 10. 2007 - Předmět řízení: Zrušení práva společného nájmu družstevního bytu - Klíčová slova: vlastnické právo/ochrana, družstvo/bytové - Dotčené předpisy: 1/1993 Sb., čl. 90; 2/1993 Sb., čl. 4 odst.4, čl. 11 odst.1, čl. 36; 40/1964 Sb., § 705 odst.2, § 3 odst.1; 42/1992 Sb., § 24; 72/1994 Sb., § 23 ## Právní věta Postup podle § 705 odst. 2 o. z. a uplatnění práva podle zákona č. 42/1992 Sb., resp. podle § 23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. jsou dva samostatné tituly. Přestože se jedná o dva právní tituly, je konstituování vlastnického práva podmíněno uživatelským vztahem k bytu a členstvím v družstvu, což ovšem neznamená, že by vzájemný vztah těchto právních titulů bylo možno zařadit do kategorie nadřízenosti a podřízenosti. Úpravou právních vztahů podle § 705 odst. 2 o. z. zákon sleduje spravedlivé vyřešení dalšího uživatelského vztahu k bytu a tím i odstranění neshod mezi účastníky, to vše se zřetelem k § 3 o. z., t. j. s přihlédnutím k dobrým mravům. Právo uplatnit žalobu podle § 705 odst. 2 svědčilo každému z rozvedených manželů. Připuštěním námitky stěžovatele, že i jemu mělo být zachováno právo na převod bytové jednotky do jeho vlastnictví, je ve svém obsahu kontradiktorní, prakticky neuskutečnitelné. Představovalo by ohrožení a porušení občanskoprávních vztahů právě ve vztahu na bonos mores. ## Výrok Ústavní stížnost se zamítá. ## Odůvodnění Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.1.1999, č.j. 26 Cdo 2517/98-86, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31.7.1998, č.j. 51 Co 1/98-74. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že napadenými rozsudky, zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ČR došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), jakož i čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení základních práv a svobod zakotvených v citovaných ustanoveních Ústavy a Listiny spatřuje stěžovatel především v tom, že oba soudy neposkytly ochranu jeho právům, a to proto, že zákonná ustanovení, která se na záležitost projednávanou před obecnými soudy vztahovala, a to zejména ustanovení § 3 a § 142 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 853 obč. zákoníku nepoužily správně a oba soudy provedly výklad v rozporu s právní teorií a praxí. Nejvyšší soud ČR ve svém vyjádření k ústavní stížnosti setrval na stanovisku vyjádřeném v odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil přesvědčení, že se tímto rozsudkem nedotkl ústavních práv stěžovatele, a že jeho ústavní stížnost není důvodná. Městský soud v Praze odkázal na vlastní argumentaci uvedenou v jeho rozsudku a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta. K ústavní stížnosti se vyjádřila také vedlejší účastnice, která poukázala na to, že ústavní stížnost neobsahuje žádné nové skutečnosti, důkazy či argumenty, s nimiž by se nevypořádaly obecné soudy, odkázala na svá předchozí podání, vyjádřila přesvědčení, že k porušení ustanovení Ústavy a Listiny nedošlo, a proto navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Z předložených podkladů, jakož i z vyžádaných vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 7 C 278/93 učinil Ústavní soud následující zjištění: Vedlejší účastnice J. B. se návrhem ze dne 23.6.1993 domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušení práva společného užívání družstevního bytu po rozvodu manželství se stěžovatelem. Vzhledem k tomu, že ke vzniku práva na přidělení bytu do osobního užívání došlo za trvání manželství, vzniklo vedlejší účastnici a stěžovateli také společné členství v bytovém družstvu. Jejich manželství bylo pravomocně rozvedeno dnem 22.5. 1991, přičemž po rozvodu nedošlo k uzavření dohody podle § 177 odst. 2 obč. zákoníku ve znění účinném do 31.12. 1991, příp. podle § 705 odst. 2 obč. zákoníku ve znění účinném od 1.1. 1992. Soud I. stupně jejímu návrhu vyhověl a jeho rozsudek byl posléze potvrzen odvolacím soudem. Proto vedl. účastnice podala soudu návrh na zrušení práva společného nájmu družstevního bytu a stanovení, že další nájemnicí družstevního bytu a tím i členkou družstva zůstane ona. Oba soudy dospěly k názoru, že návrh je důvodný a shodly se v závěru, dle něhož nelze návrh na zrušení práva společného nájmu družstevního bytu zamítnout s odkazem na rozpor s dobrými mravy, který by byl založen na vzniku majetkového nároku účastníků vůči družstvu (obsahem tohoto nároku by bylo právo na převod bytu do vlastnictví). Přitom vedlejší účastnice požádala o převod družstevního bytu do vlastnictví II. Stavební bytové družstvu občanů v Praze 4 dopisem ze dne 9.7. 1992 a stěžovatel požádal také, a to žádostí doručenou témuž družstvu dne 19.5. 1994. Na základě podaného dovolání, jehož přípustnost byla založena výrokem rozsudku odvolacího soudu, rozhodoval ve věci také Nejvyšší soud ČR. Tento soud dovolání zamítl, když zdůraznil, že skutečnost, zda rozvedení manželé, společní nájemci družstevního bytu a společní členové družstva, uplatnili nárok na převod bytu do vlastnictví, není pro rozhodnutí soudu z hlediska § 705 obč. zákoníku právně významná. K tomu dodal, že právo domáhat se vydání rozhodnutí podle § 705 obč. zákoníku a právo na převod bytu do vlastnictví jsou nároky samostatné, pro jejichž uplatnění jsou stanoveny různé zákonné předpoklady, a z právní úpravy obou těchto nároků nevyplývá, že by jejich vzájemný vztah bylo možno vyjádřit nadřazením jednoho z nich nad druhým. Ve smyslu § 705 odst. 2 obč. zákoníku (ve znění účinném od 1.1. 1992) rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, jde-li o družstevní byt ve společném nájmu a za předpokladu, že došlo ke vzniku společného členství manželů v bytovém družstvu, na návrh jednoho z nich o zrušení práva společného nájmu, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva dále nájemcem bytu. Tímto zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu; členská práva a povinnosti se koncentrují v osobě jednoho z nich. Návrh na zahájení řízení může podat kterýkoliv z rozvedených manželů. Rozhodování o tom, který z rozvedených manželů bude byt nadále užívat, ponechává zákon soudu (soud v tomto směru není vázán návrhem účastníků). Právo rozhodovat o dalším užívání bytu bylo svěřeno soudu proto, že soud údajně zná důvody rozvodu a poměr manželů k dětem, může proto nejlépe posoudit, který z rozvedených manželů má větší právo na byt (viz důvodovou zprávu k původnímu ustanovení § 177 obč. zákoníku ve znění účinném do 31.12.1991). Soud rozhoduje na podkladě hodnocení všech právně významných skutečností, které zjistí v průběhu řízení. Zákon výslovně neuvádí, které skutečnosti je třeba jako rozhodující zjišťovat, kromě těch, které jsou uvedeny v § 705 odst. 3, tj. zájem nezletilých dětí a stanovisko pronajímatele. Jinak se ponechává široké pole pro volné uvažování. V soudní praxi zpravidla převažuje tendence, že soudy určují za dalšího nájemce bytu toho z rozvedených manželů, kterému byly svěřeny nezletilé děti do výchovy, ledaže by jejich zájem vyžadoval, aby v bytě (např. zdravotně závadném) nezůstávaly. Nemají-li rozvedení manželé děti, soudy přihlížejí - podle povahy konkrétního případu - k příčinám rozvratu manželství, k sociálním a zdravotním poměrům rozvedených manželů atd. Je nepochybné, že po přijetí zák. č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, a zák. č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorám a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví k bytům), vzniklo členům bytových družstev významné subjektivní právo s podstatnou majetkovou hodnotou. Podle § 24 zák. č. 42/1992 Sb. vzniklo členům bytových družstev, kteří byli nájemci bytů a nebytových prostor, právo do šesti měsíců ode dne účinnosti zákona vyzvat bytové družstvo k uzavření smlouvy, kterou by na ně družstvo bezplatně převedlo vlastnictví k bytu a nebytovému prostoru. Uvedená lhůta měla prekluzivní povahu a skončila 28.7. 1992. Jistou nedokonalost této regulace, která ve svém důsledku nemohla dovést k zamýšlenému cíli, především díky její strohosti, napravil zák. č. 72/1994 Sb., zejména stanovením další lhůty pro podání výzvy k uzavření smlouvy (do 30.6.1995) a určením lhůty, do které měla být smlouva o převodu uzavřena (do 31.12.1995, nedošlo-li k jiné dohodě). Tento zákon současně zachoval i účinky výzvy provedené v souladu s § 24 zák. č. 42/1992 Sb. (viz § 23 odst. 2 zák. č. 72/1994 Sb.). V případě existence společného členství manželů v bytovém družstvu platí, že pokud za trvání tohoto vztahu požádal i jen jeden z manželů o převodu bytu do vlastnictví, vzniklo toto právo oběma manželům (společným členům) společně. Pokud by došlo k převodu bytu do jejich vlastnictví, vzniklo by jejich společné vlastnictví (původně bezpodílové spoluvlastnictví, nyní společné jmění), i kdyby smlouvu o převodu uzavřel jen jeden z nich (pokud by nebyly využity možnosti smluvní modifikace předmětu bezpodílového spoluvlastnictví, resp. společného jmění). Pravomocné rozhodnutí soudu o rozpadu manželství současně nově vytváří vlastnické vztahy účastníků, zvláště pro dobu po rozvodu. Pokud nedojde po rozvodu k dohodě rozvedených manželů o tom, kdo z nich bude nadále výlučným nájemcem družstevního bytu a členem družstva, rozhodne na návrh jednoho z nich soud (§ 705 odst. 2 o. z.) K návrhu vedlejší účastnice soud pravomocně stanovil, že dalším nájemcem družstevního bytu bude ona jako člen družstva. Ještě před rozhodnutím soudů podle § 705 o. z., ale již po rozvodu manželství, požádala vedlejší účastnice stavební družstvo o převod družstevního bytu do jejího vlastnictví dopisem ze dne 9. 7. 1992. Stěžovatel tak učinil žádostí ze dne 19. 5. 1994. V té době, protože ještě o dalším nájmu družstevního bytu a o dalším členství v družstvu mezi rozvedenými manžely nedošlo k dohodě a ani k soudnímu rozhodnutí ve věci, bylo postavení účastníků ve vztahu k zákonu č. 72/1994 Sb. stejné. Pravomocným rozhodnutím soudů v této věci podle § 705 odst. 2 se toto postavení účastníků radikálně změnilo vznikem nových a rozhodujících právních skutečností. Zákon č. 72/1994 Sb., sledující transformační účel v § 23 odst. 1 a 2 stanovil jako conditio sine qua non tři zásadní podmínky, za kterých může dojít k převodu družstevního bytu do vlastnictví fyzické osoby. Prvou a rozhodující podmínkou je členství v bytovém družstvu. Druhou podmínkou, stejné závaznosti, je skutečnost, že žadatel o převod je nájemcem bytu. Stěžovatel splňuje pouze třetí podmínku, t. j. uplatnění žádosti na převod bytu do svého vlastnictví, která však bez splnění prvých dvou podmínek nemá žádnou právní závaznost. Naopak vedl. účastnici při splnění všech tří podmínek vzniklo právo na tento převod a bytovému družstvu vznikla zákonná povinnost, družstevní byt na ni převést. Nelze opomenout, že členství v družstvu, před jeho transformací a před prodejem byt. jednotek, představuje spoluvlastnický podíl každého družstevníka k majetku družstva a tato skutečnost zakládá i jeho právo na užívání (nájem) bytu. Pokud stěžovatel namítá, že postup podle § 705 odst. 2 o. z. a uplatnění práva podle zákona č. 42/1992 Sb., resp. podle § 23 odst. 1 a 2 zákona č. 72/1994 Sb. jsou dva samostatné tituly, lze mu přisvědčit. Pokud však namítá, že vlastnické právo, které by bylo ustanoveno podle zákonů č. 42/1992 Sb., resp. zákona č. 72/1994 Sb., je právem kvalitativně a funkčně vyšším, nežli právo na určení jednoho z manželů dalším nájemcem bytu po zrušení práva společného nájmu bytu, nelze mu přisvědčit. Přestože se jedná o dva právní tituly, je konstituování vlastnického práva podmíněno uživatelským vztahem k bytu a členstvím v družstvu, což ovšem neznamená, že by vzájemný vztah těchto právních titulů bylo možno zařadit do kategorie nadřízenosti a podřízenosti. Úpravou právních vztahů podle § 705 odst. 2 o. z. zákon sleduje spravedlivé vyřešení dalšího uživatelského vztahu k bytu a tím i odstranění neshod mezi účastníky, to vše se zřetelem k § 3 o. z., t. j. s přihlédnutím k dobrým mravům. Právo uplatnit žalobu podle § 705 odst. 2 svědčilo každému z rozvedených manželů. Připuštěním námitky stěžovatele, že i jemu mělo být zachováno právo na převod bytové jednotky do jeho vlastnictví, je ve svém obsahu kontradiktorní, prakticky neuskutečnitelné. Představovalo by ohrožení a porušení občanskoprávních vztahů právě ve vztahu na bonos mores. Oba soudy postupovaly v tomto řízení správně, neboť uplatněný nárok stěžovatele na převod bytu do jeho vlastnictví nemůže být právně významný pro rozhodování soudů podle § 705 odst. 2 o. z. Současně se soudním rozhodnutím ve věci ztratil stěžovatel nárok na převod požadovaného bytu do jeho vlastnictví, pokud však neuplatnil nárok na jiný družstevní byt a nestal se znovu členem družstva. O správnosti právních závěrů soudů svědčí i stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 460/98, který hovoří o cílech a účelu transformace bytových družstev, které směřuje k uspokojení nároků členů družstev, kteří v tomto transformačním procesu získávají postavení oprávněných osob. Stěžovatel přestal být oprávněnou osobou s přihlédnutím k bytové potřebě vedlejší účastnice a k citovaným rozhodnutím soudů. Nemohlo proto také dojít napadenými rozhodnutími obou soudů k zásahu do jeho základních práv. Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení čl. 90 Ústavy v tom, že by stěžovateli nebyla poskytnuta soudem ochrana jeho zájmů, ani k porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovateli bylo zachováno právo spravedlivého procesu. Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny na posuzovaný případ nelze použít, neboť u stěžovatele se nejedná o ochranu již konstituovaného vlastnického práva. Rovněž tak poukaz stěžovatele na porušení ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy je v posuzované věci nepřípadný. Ústavní soud byl proto nucen ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zcela zamítnout. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-216/99-99)