# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2153/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2153/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2153.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 8. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
- Klíčová slova: újma, poškozený, škoda/náhrada, adhezní řízení, promlčení, zaměstnavatel, zaměstnanec, legitimace/pasivní
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 141/1961 Sb., § 229 odst.1; 262/2006 Sb., § 257 odst.2; 89/2012 Sb., § 2971, § 2959, § 2914; 99/1963 Sb., § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 20. 2. 2025, č. j. 6 T 36/2024-623, byl P. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti dle § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), při němž zemřela C. C. /jedná se o pseudonym/ (matka a babička stěžovatelek). Za usmrcení z nedbalosti byl P. K. uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 5 let. Postupem podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), byly poškozené stěžovatelky odkázány s uplatněnými nároky na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních s odůvodněním, že prokazování vztahu sekundárních obětí překračuje rámec hlavního líčení.

2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2026, č. j. 6 To 284/2025-732, byl rozsudek soudu prvního stupně k odvolání státního zástupce zrušen ve výroku o trestu a nově byl P. K. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let. Odvolání stěžovatelek týkající se jejich nároků na způsobenou nemajetkovou újmu bylo zamítnuto. Podle náhledu krajského soudu jednal obžalovaný v mezích plnění svých pracovních povinností, a to navzdory zjištěnému tetrahydrokanabinolu (THC) v krvi obžalovaného.

II.

3. Závěr odvolacího soudu, podle něhož je k náhradě škody sekundárních obětí pasivně legitimován zaměstnavatel, a nikoliv zaměstnanec, označují stěžovatelky za překvapivý. V souvislosti s uvedeným poukazují na skutečnost, že v takovém případě by se jejich nárok dne 30. 11. 2025 promlčel. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle nich v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 6 Tz 39/2025, a rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 6 Tz 8/2025.

4. Stěžovatelky mají za to, že smysl ochrany zaměstnance podle § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), je provázán s limitací odpovídající náhrady škody podle § 257 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "z. p."). Tato limitace odpovědnosti se však uplatní pouze v situacích, kdy škoda nebyla způsobena pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek. Pokud zaměstnanec požije omamnou a psychotropní látku (dále jen "OPL"), mantinely chránící jeho nedbalostní jednání ve vztahu k zaměstnavateli odpadají. Z toho důvodu je nutné na jednání obviněného nahlížet jako na exces z plnění pracovních úkolů. Obviněný řídil služební vozidlo bezprostředně po požití OPL (marihuany), což bylo znalecky doloženo, a výrazně překročil povolenou rychlost (nejméně o 47 %). Následkem sražení chodkyně pak došlo k tragickému úmrtí matky a babičky stěžovatelek. Ty spatřují pochybení již v postupu nalézacího soudu, který je s jejich nároky vůbec neměl připustit k hlavnímu líčení. Pokud by tak soud učinil, stěžovatelky by mohly uplatnit svůj nárok vůči zaměstnavateli včas, aniž by došlo k jeho promlčení. Tím, že odvolací soud toto pochybení nenapravil, fakticky stěžovatelkám znemožnil domáhat se náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem soudu podle zákona č. 82/1998 Sb. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu sice staví na obecné premise ochrany zaměstnance (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1029/2021), ta však vůbec nepočítá s alternativou, že zaměstnanec způsobí škodu pod vlivem alkoholu či OPL. Skutečnost, že zaměstnavatel zpravidla nebývá účastníkem trestního řízení, vystavuje pozůstalé sekundární viktimizaci, neboť jsou nuceni absolvovat další zdlouhavé soudní řízení. Stěžovatelky jsou proto toho názoru, že zájmy poškozených byly v tomto případě neproporcionálně vychýleny ve prospěch obviněného. Neexistuje žádný racionální důvod, proč by mělo být u řidičů pod vlivem OPL rozlišováno mezi zaměstnancem a nezaměstnancem, jestliže zaměstnavatel nemohl požití návykové látky jakkoliv ovlivnit.

III.

5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

6. Stěžovatelky v ústavní stížnosti brojí především proti závěru odvolacího soudu, který - na rozdíl od soudu prvního stupně - určil, že osobou pasivně legitimovanou k náhradě způsobené újmy není samotný škůdce P. K., nýbrž společnost X z titulu jeho zaměstnavatele. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že krajský soud se tímto závěrem vědomě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 6 Tz 39/2025, a rozsudku téhož soudu ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 6 Tz 8/2025. V citovaných rozhodnutích se Nejvyšší soud zabýval výkladem ustanovení § 2914 o. z., které upravuje odpovědnost zaměstnavatele (principála) za škodu způsobenou jeho zaměstnancem (pomocníkem). Přitom dovodil, že výkon závislé činnosti obnáší pro zaměstnance jistou formu ochrany, neboť zaměstnavatel je objektivně odpovědný za škodu, příp. újmu způsobenou jeho zaměstnancem nebo jiným pomocníkem. Výjimkou z takto nastaveného odpovědnostního vztahu je pouze situace, kdy by se zaměstnanec dopustil excesu.

7. Stěžovatelky spatřují exces v tom, že obžalovaný řídil pod vlivem omamné látky (marihuany). Z dostupné judikatury se však podává, že o exces by se jednalo v případě, kdy by zaměstnanec sledoval výlučně uspokojování svých vlastních zájmů a potřeb. Kritériem pro rozlišení, zda určitá činnost zaměstnance spadá do rámce činnosti jeho zaměstnavatele, není samotná okolnost, zda jeho jednání naplnilo skutkovou podstatu trestného činu. Neplatí totiž automaticky, že každá činnost, která je zároveň trestným činem, musí být excesem (srov. R 55/1971). Do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby spadá výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru, úkony s tím přímo související, ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 670/2005).

8. Pokud stěžovatelky připodobňují stav řízení pod vlivem marihuany k situaci, kdy řidič řídí pod vlivem alkoholu, je možno poukázat na komentářovou literaturu, podle níž nelze učinit paušální závěr, že o exces jde vždy, když pomocník jednal ve stavu opilosti (NS ČSSR Cpj 87/70 = Rc 55/1971). (PAŠEK, Martin. § 2914 [Škoda způsobená pomocníkem]. In: PETROV, Jan, VÝTISK, Michal, BERAN, Vladimír a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 9. Dostupné na beck-online.cz.)

9. Stěžovatelkám lze přisvědčit, že obžalovaný řídil vozidlo pod vlivem omamné látky, a navíc jel nepřiměřenou rychlostí. Navzdory tomuto protiprávnímu jednání však obžalovaný sledoval jednotný záměr, kterým bylo plnění pracovních úkolů. Napadené závěry odvolacího soudu jsou logické, řádně odůvodněné a ústavně konformní. Ačkoliv nalézací soud vyhodnotil otázku subjektu odpovědného za způsobenou škodu nesprávně, nelze s ohledem na ustálenou judikaturu obecných soudů považovat rozhodnutí odvolacího soudu za překvapivé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 3/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1029/2021 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 6 Tdo 499/2014). S ohledem na předestřené závěry je zřejmé, že se odvolací soud nijak neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na kterou stěžovatelky odkazují.

10. Bez ohledu na úvahy o možném promlčení je volba dalšího procesního postupu věcí stěžovatelek. Posouzení případné námitky promlčení by bylo úkolem obecných soudů, které by musely s ohledem na specifické okolnosti daného případu zvážit, zda její vznesení nepředstavuje výkon práva v rozporu s dobrými mravy. V souvislosti s uvedeným Ústavní soud připomíná, že pro nalézání práva je nezbytné vycházet z individuální povahy každého případu. Stručně řečeno, obecné soudy nemohou rozhodovat mechanicky či šablonovitě. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické. To však o to víc vyžaduje, aby obecné soudy udělaly vše pro spravedlivé řešení věci.

11. Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení krajského soudu je adekvátně odůvodněno a pokud jde o pochybení nalézacího soudu, toto bylo zhojeno rozsudkem odvolacího soudu. Aplikace podústavních předpisů je přiléhavá a závěry soudů nejeví známky libovůle. Z toho důvodu má Ústavní soud zato, že ve věci stěžovatelek nedošlo napadenými rozhodnutími k zásahu do jejich ústavně zaručených základních práv a svobod.

12. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2153/26-1)