# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2152/10 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 2152/10 - ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.2152.10.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 3. 8. 2010 - Datum zveřejnění: 23. 8. 2010 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění - Klíčová slova: odůvodnění, exekuce, usnesení, odvolání - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1; 120/2001 Sb., § 44 odst.6, § 44 odst.7; 99/1963 Sb., § 169 odst.2 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Rozhodnutím Okresního soudu v Pardubicích byla nařízena exekuce na majetek povinného (stěžovatele) podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 4. 8. 2008 č. j. 52 Sm 111/2008-8 k uspokojení pohledávky oprávněného. Odvolání stěžovatele bylo krajským soudem odmítnuto, neboť stěžovatel nezpochybnil žádnou rozhodnou skutečnost pro nařízení exekuce na svůj majetek, a proto byly shledány důvody pro odmítnutí odvolání ve smyslu ust. § 44 odst. 7 exekučního řádu. Krajský soud se též vypořádával s námitkou stěžovatele, že napadené usnesení je z důvodu absence odůvodnění nepřezkoumatelné. Podle krajského soudu odůvodnění mezi náležitosti usnesení o nařízení exekuce ve smyslu ust. § 44 odst. 6 exekučního řádu nepatří a navíc vyhotovuje-li se usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nemusí ve smyslu ust. § 169 odst. 2 ve spojení s ust. § 52 odst. 1 exekučního řádu obsahovat odůvodnění. Ze všech těchto důvodů krajský soud odvolání stěžovatele odmítl. Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených základních práv spatřoval v absenci odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně a zároveň ve způsobu, jakým se odvolací soud (ne)vypořádal s konkrétní argumentací stěžovatele. Podle stěžovatele musí být usnesení o nařízení exekuce odůvodněno, neboť stěžovatel nemá možnost se ve své věci vyjádřit před tím, než mu je doručeno usnesení o nařízení exekuce. Je proto třeba striktně trvat na tom, že stěžovatel musí být spolehlivým způsobem seznámen s důvody, pro které byla na jeho majetek nařízena exekuce. Stěžovatel nemohl realizovat svoje základní právo na právní slyšení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. na jeho realizaci v plném rozsahu byl odkázán až na odvolací řízení. Není též podle jeho názoru pravdou, že usnesení o nařízení exekuce má být vydáváno takřka automaticky, neboť soud musí zkoumat minimálně to, zda skutečně existuje řádný exekuční titul. Odvolací soud se pak s podrobnými odvolacími námitkami založenými na judikatuře Ústavního soudu a odborné literatury podle názoru stěžovatele nevypořádal. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti konstatuje, že v rozhodnutí obecných soudů nenašel pochybení, která by svědčila o zásahu do základních práv stěžovatele. Závěr, který učinil odvolací soud, tj. že usnesení soudu I. stupně nebylo třeba odůvodňovat, lze z hlediska ústavnosti aprobovat. Ústavní soud k předmětné právní otázce odůvodňování usnesení o nařízení exekuce již uvedl, že "náležitosti rozhodnutí o nařízení exekuce jsou stanoveny v ustanovení § 44 odst. 6 exekučního řádu, které nepředpokládá, že by usnesení o nařízení exekuce obsahovalo odůvodnění (odůvodnění by muselo usnesení obsahovat, jen pokud by návrh byl částečně nebo zcela zamítnut nebo řízení bylo částečně či zcela zastaveno, či bylo rozhodováno dle § 343 odst. 3 o. s. ř., případně se k věci nesouhlasně vyjádřil povinný např. poté, co po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu o věci opětovně rozhodoval soud prvého stupně - §169 odst. 2 o. s. ř.)" (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 47/05 dostupné na http://nalus.usoud.cz/). Stejný právní závěr stran (absence) povinnosti odůvodňovat usnesení o nařízení exekuce sdílí jak odborná literatura, tak judikatura obecných soudů (srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti - komentář. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 173n. a str. 178n.). Ústavní soud k argumentaci stěžovatele dodává, že daný právní závěr lze dovodit i z charakteru napadaného rozhodnutí, které je vlastně jen "rozhodnutím technickým", jehož vydání toliko předchází ověření vykonatelnosti rozhodnutí, které je exekučním titulem. Protože toto rozhodnutí nic dalšího neřeší, jde tak ve skutečnosti o ověřovací, nikoli rozhodovací, činnost soudu, která předchází vydání rozhodnutí. Z tohoto důvodu je judikatura Ústavního soudu (týkající se institutu předběžného opatření - nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1554/08 a sp. zn. III. ÚS 346/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz/), které se v ústavní stížnosti dovolává stěžovatel, v projednávané věci nepoužitelná. Ochrana práva povinného je pak obecně zajišťována skrze instituty návrhů na odklad (ust. § 54 exekučního řádu) či zastavení (ust. § 55 exekučního řádu) exekuce, zatímco v odvolání, jak správně uvedl odvolací soud (str. 2-3 napadeného rozhodnutí), by se měly zpochybňovat jen rozhodné skutečnosti pro nařízení exekuce, a to především ověřená skutečnost, tj. vykonatelnost napadeného rozhodnutí. To však stěžovatel neučinil, a proto nemohlo být jeho odvolání shledáno důvodným. Ze všech těchto důvodů nebylo možno v postupu obecných soudů spatřovat výkon zakázané svévole, ale naopak jejich rozhodnutí jsou přesvědčivá, jsou v souladu s ustálenou judikaturou i doktrínou a nelze jim z hlediska ústavnosti nic vytknout. Okolnost, že se s závěry odvolacího soudu stěžovatel neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatele neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2152/10-1)