# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2144/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2144/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2144.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 8. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně; právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
- Klíčová slova: trestná činnost, trestní řízení, stížnost, organizovaný zločin, trestní stíhání
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.1; 141/1961 Sb., § 160 odst.1, § 134 odst.2, § 148 odst.1 písm.c; 40/2009 Sb., § 168

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitury Hradec Králové, 1. oddělení (dále jen "policejní orgán"), bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele a jeho dvou synů pro zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. d), e), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, kterého se obvinění měli podle dosavadních zjištění dopustit (zkráceně uvedeno) tím, že měli donutit celkem šest poškozených vykonávat v nevyhovujících podmínkách pracovní činnosti závislými pracemi pro účely jejich podnikání na poutích, trzích a obdobných akcích. Zjednávaní pracovníci byli uváděni v omyl ohledně pracovních podmínek, a to pracovní doby a odměny za práci, která jim následně nebyla řádně vyplácena (vůbec nebo jen neadekvátní část), přičemž cíleně byli vyhledáváni pracovníci submisivní, bez zázemí, ze sociálně problematického prostředí, u kterých bylo možno očekávat, že nebudou klást odpor vůči ukládaným pracím. Pokud poškození nechtěli nebo se pokusili příkazy obviněných nerespektovat, byli donuceni k výkonu nařízené práce násilím nebo pohrůžkou násilí.

3. Stížnost stěžovatele (i dalších obviněných) proti usnesení o zahájení trestního stíhání byla napadeným usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "krajské státní zastupitelství") podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná.

II.
Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že z napadených rozhodnutí není zřejmé, jaké konkrétní jednání měl vůči jednotlivým poškozeným vykonat. Má za to, že závěr o naplnění skutkové podstaty podle § 168 trestního zákoníku je založen pouze na obecných předpokladech, nikoli na přezkoumatelně označených skutečnostech, a že rovněž kvalifikace jednání jako činu spáchaného členy organizované skupiny není ústavně konformně odůvodněna. Orgány činnými v trestním řízení nebyl podle něj vytvořen "srozumitelný most" mezi označenými důkazy, jeho konkrétním jednáním a zákonnými znaky kvalifikované skutkové podstaty.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel též vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv [§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 7/26 (č. 101/2026 Sb.)].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele.

7. Ústavní soud setrvale judikuje, že usnesení, kterým se podle § 160 odst. 1 trestního řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Toto rozhodnutí má však ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení obviněnému, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [srov. např. usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655) či usnesení ze dne 24. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 1105/22]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po stránce věcné, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení [viz nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)]. Smysl usnesení o zahájení trestního stíhání nespočívá ve vyřešení všech sporných skutkových a právních otázek, jeho vydáním není předjímán výsledek řízení ve věci samé. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení, což se týká i právního posouzení stíhaného skutku, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.

8. Uvedené závěry plně dopadají i na případ stěžovatele, který v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky, které uplatnil již ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání a se kterými se státní zástupce krajského státního zastupitelství v napadeném usnesení již řádně a dostatečně vypořádal. Tím nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance.

9. Ústavní soud po přezkoumání věci shledal, že konkrétní okolnosti posuzovaného případu nevykazují žádná specifika, která by mohla vést k vydání kasačního nálezu, byť stěžovatel vyslovuje názor opačný. Jak konstatoval již státní zástupce krajského státního zastupitelství, usnesení policejního orgánu po formální stránce vyhovuje zákonným hlediskům uvedeným v § 134 a § 160 odst. 1 trestního řádu. Jsou v něm dostatečně popsány důkazní prostředky, ze kterých policejní orgán vycházel, i jaké skutečnosti na jejich základě zjistil, rozvedeny byly skutkové a právní závěry, které se promítly do výrokové části usnesení, a předmětný skutek byl popsán dostatečně určitě, aby nemohl být zaměněn s jiným. Rovněž bylo zajištěno právo stěžovatele na účinnou obhajobu, resp. na spravedlivý proces.

10. Státní zástupce krajského státního zastupitelství se k věci vyjádřil v rozsahu, v jakém to podle povahy věci a probíhajícího počátečního stadia řízení přicházelo v úvahu. Podstatný je z hlediska námitek stěžovatele zejména jeho poukaz na to, že svědecké výpovědi je třeba hodnotit z hlediska celého jejich obsahu, nikoli z nich izolovaně vybírat některá dílčí tvrzení, jak učinil stěžovatel ve stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, tak i v ústavní stížnosti. Státní zástupce jasně vysvětlil, že na základě dosavadních zjištění nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že poškození pracovníci mohli od nich odejít, pracovat jinde a v některých případech se vrátit, neboť provedeným dokazováním bylo zjištěno, že tomu tak nebylo a že případný návrat byl spíše výjimečný a byl odůvodněný zpravidla dalším následně nenaplněným příslibem změny poměrů nebo jen východiskem z nouze, jak předejít přímému donucení. Také o dobrovolnosti plnění pracovních úkolů ze strany poškozených lze mít důvodné pochybnosti, neboť podle učiněných zjištění poškozeným nezbývalo nic jiného, než se podrobit, jinak jim hrozila další perzekuce, a to jak verbální, tak i fyzická. Státní zástupce zdůraznil, že svědecké výpovědi všech poškozených se natolik prolínají, navzájem doplňují, spolu korespondují a jsou přitom tak originální, že lze mít důvodně za to, že je lze považovat za věrohodné.

11. Dospěl-li státní zástupce (ve shodě s policejním orgánem) za daných okolností k přesvědčení, že dosud shromážděné důkazy nasvědčují důvodnosti zahájení trestního stíhání stěžovatele a jeho dvou synů pro zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle § 168 odst. 2 písm. d), e), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, nespatřuje Ústavní soud v takovém jeho postupu žádné znaky neústavního pochybení. S ohledem na dlouhodobě a systematicky propracovaný modus operandi (od náboru až po ovládnutí poškozených do stavu podrobení se) lze z právního hlediska důvodně uvažovat o tom, že obvinění společně jednali jako členové postupně vybudované organizované zločinecké skupiny ve smyslu § 129 trestního zákoníku, ve které byl stěžovatel hlavním pachatelem, od něhož se jeho spoluobvinění synové postupně vše naučili (jak vyplynulo z výpovědi poškozených).

12. Policejní orgán ani státní zástupce krajského státního zastupitelství se vydáním napadených usnesení nedopustili žádného protiústavního excesu, pro který by měla být napadená rozhodnutí v dané počáteční přípravné fázi trestního řízení zrušena. Nutno dodat, že v průběhu vyšetřování bude probíhat další dokazování a v případě, že dojde k podání obžaloby, bude dokazování pokračovat i v řízení před soudem, který ve věci po skutkové a právní stránce rozhoduje konečným způsobem. Meritorní rozhodnutí je možno po vyčerpání všech opravných prostředků napadnout další ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2144/26-1)