# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2142/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2142/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2142.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 7. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů; právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup; právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní interpretační exces; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: náhrada, újma, pobyt/povolení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1; 82/1998 Sb., § 13 odst.1, § 31a odst.3

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí.

2. Stěžovatelé se v řízení před obecnými jako právní nástupci původní žalobkyně domáhali náhrady nemajetkové újmy, která jejich právní předchůdkyni měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o zrušení jejího povolení k trvalému pobytu na území České republiky.

3. Žaloba, kterou se původní žalobkyně domáhala zaplacení částky 200 000 Kč byla nejprve zamítnuta. Rozsudek odvolacího soudu byl však částečně zrušen (co do částky 100 000 Kč) Nejvyšším soudem. Odvolací soud poté napadeným rozsudkem rozhodl tak, že původní žalobkyni přiznal částku 35 000 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Nejvyšší soud posléze jednal v rámci řízení o dovolání již se stěžovateli jako právními nástupci původní žalobkyně. Napadeným rozsudkem částečně změnil a částečně potvrdil rozsudek odvolacího soudu, a to tak, že nad rámec přiznané částky 35 000 Kč přiznal každému ze stěžovatelů ještě částku 5 000 Kč s příslušenstvím. Celkově tak stěžovatelům byla přiznána částka 45 000 Kč s příslušenstvím a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.

4. Nejvyšší soud - stejně jako soud odvolací - vyšel z toho, že základní částku odškodnění za jeden rok trvání posuzovaného správního řízení je třeba snížit, avšak dospěl k závěru, že odvolací soud při výpočtu snížené částky pochybil (a v důsledku tohoto omylu přiznal stěžovatelům částku dohromady o 10 000 Kč nižší). Jinak se však Nejvyšší soud ztotožnil s tím, že adekvátní základní částka zadostiučinění za rok řízení činí 7 500 Kč (za první dva roky řízení v poloviční výši), a to i z důvodu, aby v případě přiznání částky 15 000 Kč za rok řízení nedocházelo i k odškodnění újmy - nejistoty, která pro původní žalobkyni plynula z trestního řízení, neboť za nepřiměřenou délku trestního řízení byla již žalobkyně odškodněna. V tomto kontextu tudíž soudy obou stupňů zohlednily kritérium významu řízení pro původní žalobkyni. Nejvyšší soud se proto ztotožnil i s výší základního zadostiučinění za celou délku posuzovaného správního řízení (50 000 Kč) a konečně považoval za správnou i úvahu odvolacího soudu, podle níž má být kvůli postupu správního orgánu základní částka navýšena o 20 %, avšak ji dále snížil (pro kritérium významu předmětu řízení pro původní žalobkyni) o 30 %. Tím - jak Nejvyšší soud vyložil - došlo reálně ke snížení základní částky o celkových 75 %, avšak v podstatě "ve dvou krocích".

5. Právě proti postupu soudů spočívajícím ve snížení základní částky za rok řízení přitom zejména směřuje projednávaná ústavní stížnost.

II. Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich základní práva, a to konkrétně právo na spravedlivý proces a nezávislého soudce zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále i jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále i jen "Úmluva") ve spojení s principem rovnosti v právech (čl. 1 Listiny), právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny) a konečně i právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny).

7. Stěžovatelé v prvé řadě namítají, že obecné soudy vycházely při stanovení výše náhrady imateriální újmy ze základní částky 7 500 Kč za rok. To je zcela bezprecedentní a popírá to dlouhodobou a konstantní judikaturu, ze které vyplývá, že základní částka by se měla pohybovat okolo 15 000 až 20 000 Kč za rok. Takový postup považují stěžovatelé za projev extrémní libovůle, který je rozporný i s principem právní jistoty. Zároveň mají stěžovatelé za to, že jsou ze strany soudů tímto způsobem diskriminováni.

8. Odvolací soud navíc sám od sebe přistoupil ke snížení základní částky o 30 % z důvodu údajně nižšího významu věci pro právní předchůdkyni stěžovatelů. Učinil tak navzdory skutečnosti, že podle judikatury se presumuje standardní význam věci pro účastníka. Vedlejší účastník přitom ve vztahu ke sníženému významu věci nic netvrdil, natož aby v rámci svého břemene dokazování navrhoval důkazy k vyvrácení právní domněnky standardního významu věci.

9. Podle stěžovatelů za tohoto stavu nemohou být napadená rozhodnutí považována za ústavně souladná. Jsou totiž projevem nevyžádaného soudního aktivismu praktikovaného ve prospěch státu, jako privilegovaného a mimořádně silného účastníka řízení.

III.
Posouzení procesních předpokladů ústavní stížnosti
10. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti. Ústavní stížnost totiž byla podána včas osobami oprávněnými a řádně zastoupenými. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

13. První z námitek stěžovatelů je postavena na předpokladu, že obecné soudy vyšly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu nikoli ze základní částky pro výpočet náhrady škody za nepřiměřenou délku řízení ve výši 15 000 Kč, ale z částky ve výši 7 500 Kč. Tím se měly dopustit extrémní libovůle a nerespektování právní jistoty, resp. diskriminace stěžovatelů.

14. Uvedený předpoklad je nicméně chybný. Jak přiléhavě vysvětlil Nejvyšší soud, odvolací soud ve skutečnosti vyšel ze základní částky 15 000 Kč, tuto nicméně s ohledem na význam řízení pro stěžovatele (resp. jejich právní předchůdkyni) snížil o 75 %. Takový postup nevykazuje žádné prvky libovůle, která by zakládala jeho neústavnost (srov. usnesení sp. zn. IV.ÚS 1864/25 ze dne 30. 7. 2025, bod 9). Obecné soudy přitom logicky odůvodnily, proč dotčené správní řízení mělo pro právní předchůdkyni stěžovatelů pouze marginální význam.

15. Skutečnost, že odvolací soud takové snížení částky náhrady škody provedl ve dvou krocích (krácení jednak částky za rok řízení a jednak částky za celkovou dobu řízení) sice může na první pohled působit mírně matoucím dojmem, ale nic to nemění na celkovém závěru, jak rovněž upozorňuje Nejvyšší soud, že odvolací soud snížil v souladu s ustálenou judikaturou základní částku pro náhradu škody přípustným způsobem.

16. Vzhledem k tomu, že výchozí předpoklad stěžovatelů ve vztahu k první námitce není správný, nemohou logicky obstát ani namítaná porušení základních práv, která jsou na tomto předpokladu založena.

17. Druhá námitka se týká toho, že soud sám posoudil kritérium významu řízení pro stěžovatele, aniž by nižší význam namítala vedlejší účastnice. V tomto ohledu stěžovatelé odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které neexistence okolností zakládajících předpoklad vyššího či nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného vede k závěru o standardním významu předmětu řízení, přičemž v případě nižšího významu řízení pro poškozeného tíží důkazní břemeno žalovanou (tedy stát). Stěžovatelé se snaží de facto z této judikatury dovodit, že soud může posuzovat nižší význam pro stěžovatele pouze na návrh žalované.

18. V prvé řadě Ústavní soud konstatuje, že na základě obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelé takovou námitku před nimi neuplatňovali. Nenamítají ani, že by např. v rámci dovolání uplatněna byla a Nejvyšší soud se ji nezabýval. Přitom podle konstantní judikatury Ústavního soudu, v souladu se zásadou minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a subsidiarity ústavní stížnosti, není přípustné, aby se Ústavní soud vypořádával s novotami, jež mohly být tvrzeny v řízení před obecnými soudy, a aby v důsledku toho rozhodovací činnost obecných soudů nahrazoval (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3726/18 ze dne 18. 6. 2019, bod 10).

19. Nad rámec uvedeného však Ústavní soud dodává, že břemeno tvrzení a důkazní břemeno spočívající na žalované, pokud chce tvrdit nižší význam řízení pro poškozeného, nijak nebrání soudu, aby sám posoudil toto kritérium i bez návrhu - naopak tak podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. učinit musí (srov. např. nález III. ÚS 1565/23 ze dne 10. 4. 2024, bod 30). I tato námitka stěžovatelů (bez ohledu na svou materiální nepřípustnost) je tak zjevně neopodstatněná.

20. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími neporušily žádné základní právo stěžovatelů. S ohledem na uvedené odmítl Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2142/26-1)