# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2141/13 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 2141/13 - ECLI: ECLI:CZ:US:2013:2.US.2141.13.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 5. 9. 2013 - Datum zveřejnění: 24. 9. 2013 - Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci - Klíčová slova: poplatek/soudní, interpretace - Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 218/2011 Sb., čl. II; 549/1991 Sb., § 10 odst.3 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 7. 2013, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena její ústavní práva garantovaná čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným usnesením Městského soudu v Brně bylo zastaveno řízení, v němž se stěžovatelka domáhala po žalovaném Pavlu Večeřovi zaplacení částky 1 022 Kč s příslušenstvím (viz výrok I.), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (viz výrok II.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatelce se nevrací soudní poplatek zaplacený ve výši 300 Kč (viz výrok III.). Proti posledně uvedenému výroku podala stěžovatelka odvolání, o němž bylo rozhodnuto dalším napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku III. potvrzeno. Stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s postupem obecných soudů, které na její věc aplikovaly ustanovení § 10 odst. 3 větu první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění novely provedené zákonem č. 218/2011 Sb., s tím, že ustanovení čl. II bodu 1 věty první zákona č. 218/2011 Sb. dopadá jen na vybírání soudních poplatků, nikoliv na jejich vracení, a stěžovatelce tudíž zaplacený soudní poplatek vrátit nelze. Stěžovatelka má za to, že jí měl být zaplacený poplatek vrácen, přičemž odkazuje na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3296/12 ze dne 18. 12. 2012. Dle jejího názoru bylo při výkladu novely zákona o soudních poplatcích porušeno její legitimní očekávání na vrácení soudního poplatku, neboť nebylo ochráněno její právo, které jí zákon dával v době podání žaloby. V této souvislosti se dovolává závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007. Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Za zjevně neopodstatněnou je považována rovněž taková ústavní stížnost, v níž je předestřeno tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva či svobody, které již Ústavní soud v obdobném případě řešil a neshledal důvodným. Tak tomu je i v nyní posuzované věci, neboť totožnou ústavní stížností se Ústavní soud již zabýval a usnesením sp. zn. III. ÚS 1367/13 ze dne 13. 8. 2013 ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou s tím, že pokud obecné soudy nepřihlédly k závěrům zmíněnému nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12, došlo sice z jejich strany k pochybení, kterému však s ohledem na bagatelnost věci nelze přiznat ústavněprávní rozměr. Závěry učiněné v označeném usnesení, lze aplikovat i na tento případ. Ústavní soud neshledal důvod, aby se od nich odchyloval, a plně na ně odkazuje. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2141/13-1)