# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2129/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2129/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2129.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2026
- Datum zveřejnění: 7. 10. 2026
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování; základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
- Klíčová slova: žaloba, smlouva, důkaz/volné hodnocení, dokazování
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1; 89/2012 Sb., § 556; 99/1963 Sb., § 132, § 241a, § 118a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a z příloh obsažených ve spise se podává, že stěžovatel jako žalobce se v řízení před obecnými soudy domáhal po vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky 7 700 000 Kč s příslušenstvím, přičemž výši uplatněného nároku v průběhu řízení opakovaně měnil. Nárok původně uplatňoval i vůči obchodní společnosti KRAJNYKOVO CZ, s. r. o., a tvrdil, že s uvedenou společností, za kterou jednal vedlejší účastník, uzavřel ústní dohodu o rekonstrukci domu v X, v souvislosti s níž zasílal finanční prostředky na účty sdělené vedlejším účastníkem.

3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu o zaplacení částky 7 700 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

II.
Argumentace stěžovatele

6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před obvodním soudem a městským soudem nebyl proveden žádný přímý důkaz ve vztahu ke smluvnímu jednání mezi ním a vedlejším účastníkem, na základě kterého by soud mohl prokázat, že vedlejší účastník je oprávněn si prostředky ponechat. Soud tedy ve vztahu k dokazování vycházel z nepřímých důkazů. Jedinými důkazy, které byly provedeny ve prospěch tvrzení o uzavření smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem a provedení rekonstrukce domu, byl výslech jednoho řemeslníka, posouzení o provedených platbách a e-maily o případných reklamacích. Další důkazy nebyly provedeny. Soudy tak vycházely pouze z tvrzení vedlejšího účastníka. Z uvedeného je podle stěžovatele zřejmé, že z provedených důkazů nelze jednoznačně a bez rozumných pochybností nabýt přesvědčení, že mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem byla uzavřena ústní dohoda spočívající v zajištění rekonstrukčních prací na domu v X. Uzavření dohody vedlejší účastník pouze tvrdil, prokázáno však věrohodně nebylo. V otázce provedení rekonstrukce jsou tak napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Stěžovatel namítá, že skutečnost, že "nějaká" smlouva nebyla uzavřena a že "nějaké" plnění nebylo provedeno, nelze prokázat.

7. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o věrohodnosti tvrzení vedlejšího účastníka z toho důvodu, že byl od počátku (na rozdíl od stěžovatele) ve svých tvrzeních konzistentní. Městský soud tuto nekonzistentnost tvrzení stěžovatele dovozuje ze zpětvzetí žaloby vůči původní žalované obchodní společnosti KRAJNYKOVO CZ, s. r. o. Stěžovatel od počátku tvrdí, že měl smluvní vztah s původní žalovanou a s vedlejším účastníkem žádný smluvní vztah neměl. Rozsudek obvodního soudu byl pro stěžovatele překvapivý. S ohledem na obrácení důkazního břemene byl stěžovatel toho názoru, že vedlejší účastník neunesl povinnost tvrdit ani povinnost prokázat, co bylo právním důvodem obdržení finančních prostředků. Tvrzení, že stěžovatel uzavřel ústní dohodu spočívající v zajištění rekonstrukčních prací na domu v X je neurčité a jako takové nemůže být uznáno jako právní důvod k obdržení finančních prostředků v žalované výši 7 700 000 Kč. Protože vedlejší účastník nesplnil svoji povinnost uvedené skutečnosti tvrdit, ačkoli byl k tomu podle § 118a o. s. ř. soudem vyzván, mělo být žalobě vyhověno. Stěžovatel zdůrazňuje, že nebyly zjištěny rozsah a cena rekonstrukce objektu. Napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, a skutkové závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Městský soud považoval za irelevantní podstatnou část tvrzení stěžovatele z toho důvodu, že se týkala původní žalované, proti níž byla vzata žaloba zpět.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že na základě provedených nepřímých důkazů nebylo možné bez pochybností dospět k závěru o existenci smluvního ujednání mezi účastníky a jeho splnění, a že vedlejší účastník neprokázal právní důvod přijetí plnění ani oprávnění si přijatou částku ponechat. Současně namítal, že městský soud nesprávně posoudil jeho skutková tvrzení jako nekonzistentní, ačkoli podle jeho názoru tato byla po celé řízení vnitřně souladná. Těmito námitkami však stěžovatel brojí proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy a proti skutkovým zjištěním, která obecné soudy na základě provedeného dokazování učinily.

11. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil, že zjišťování skutkového stavu je věcí obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 18. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 2049/21 [(N 6/110 SbNU 61); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. V nyní posuzované věci však nejde o tento případ.

12. V posuzované věci dospěl obvodní soud po provedeném dokazování k závěru, že věrohodná je skutková verze vedlejšího účastníka o jeho zprostředkování různých činností pro stěžovatele směřujících k stejnému cíli jako smlouva mezi stěžovatelem a původně žalovanou společností, tedy k rekonstrukci domu v X. K tomu, že obvodní soud považoval tvrzení vedlejšího účastníka za věrohodné, přispěla také okolnost, že vedlejší účastník byl, na rozdíl od stěžovatele, od počátku ve svých tvrzeních konzistentní. Obvodní soud konstatoval, že tvrzení stěžovatele, že dlouhodobě zasílal omylem platby vedlejšímu účastníkovi namísto společnosti KRAJNYKOVO CZ, s. r. o., prokázáno nebylo. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že vedlejší účastník má spravedlivý důvod si prostředky, které mu byly zaslány v několika platbách, ponechat, neboť na základě nepřímých důkazů učinil závěr o existenci důvodu spočívajícího v ústní dohodě mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem v zajištění rekonstrukčních prací na objektu v X. Městský soud se ztotožnil se skutkovými závěry obvodního soudu o věrohodnosti skutkové verze vedlejšího účastníka o jeho zprostředkování různých činností pro stěžovatele směřujících k rekonstrukci domu v X, jakož i s navazujícími právními závěry obvodního soudu.

13. Nejvyšší soud dovodil, že městský soud (stejně jako obvodní soud) vyhověl požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Stěžovatel svými námitkami zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a skutkové závěry z nich vyvozené. Nejvyšší soud konstatoval, že soudy se zabývaly obsahem ústní dohody mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem týkající se zajištění rekonstrukčních prací na domě v X, přičemž přihlédly ke skutkovým zjištěním týkajícím se toho, že následně byly mezi stranami řešeny i reklamace díla, jakož i ke spolupráci při rekonstrukci jiného objektu v Y. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že stěžovatel svou polemiku s právními závěry městského soudu staví na skutkových premisách, které nejsou v souladu se skutkovými zjištěními, z nichž městský soud při právním posouzení věci vycházel. Ve skutečnosti tak předkládá vlastní verzi skutkového stavu odlišnou od skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno a z nichž městský soud vyšel při posouzení, zda vedlejší účastník přijal plnění na základě právního důvodu, či bez právního důvodu. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, musí Nejvyšší soud vycházet ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli ze skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů formuluje sám dovolatel. Nejvyšší soud připomněl, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů městským soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout v rámci žádného dovolacího důvodu. Městský soud (stejně jako obvodní soud) vycházel z provedených důkazů, zejména ze svědecké výpovědi osoby podílející se na provádění rekonstrukčních prací, z listinných důkazů o provedených platbách a z e-mailové komunikace mezi účastníky, přičemž tyto důkazy hodnotil jednotlivě i v jejich vzájemné souvislosti. Na základě toho dospěl ke skutkovým závěrům o průběhu spolupráce účastníků, o realizaci rekonstrukčních prací a o existenci smluvního vztahu mezi nimi. Při hodnocení provedených důkazů přihlédl také k tomu, že vedlejší účastník byl na rozdíl od stěžovatele ve svých skutkových tvrzeních konzistentní. Nejvyšší soud neshledal, že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli, ani že by byl dán stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.

14. V posuzované věci obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně přesvědčivě vysvětlily, jaké důkazy provedly, jak provedené důkazy hodnotily a k jakým skutkovým a právním závěrům ve věci dospěly. Obecné soudy vycházely z provedených důkazů, které hodnotily v kontextu zjištěného průběhu spolupráce účastníků a dalších okolností, které v řízení vyšly najevo. Při svém rozhodování obecné soudy nevybočily ze zákonných standardů dokazování a jejich hodnocení důkazů není výrazem zjevného logického excesu. Nejvyšší soud ústavně konformním způsobem vysvětlil, z jakých důvodů neshledal dovolání stěžovatele přípustným. Nejvyšší soud v souladu s § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř. přitom vyšel z toho, že jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení, a proto nebyl oprávněn se zabývat otázkou zjištěného podle stěžovatele údajně nesprávného skutkového závěru učiněného městským soudem, resp. musel z něho vycházet.

15. Jak bylo uvedeno výše, do zjištěného skutkového stavu obecnými soudy Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat. Ústavní soud nemůže přehodnocovat provedené důkazy a skutkové závěry z nich učiněné a posuzovat skutkový stav jako (ne)správně zjištěný, nezjistí-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry obecných soudů z provedených důkazů vyvozenými, který by opodstatňoval jeho zásah. Při hodnocení důkazů provedeném obecnými soudy v předmětné věci Ústavní soud nezjistil žádný exces, a ani právní závěry obecných soudů nejsou v rozporu s provedenými skutkovými zjištěními.

16. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení především skutkových, ale i právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně existence dohody mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem o zajištění rekonstrukčních prací na objektu v X. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu.

17. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se argumentací stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, na věc aplikovaly relevantní právní předpisy, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k předmětné oblasti. Okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

18. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech obecných soudů nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup, a proto neshledal důvod pro svůj případný kasační zásah.

19. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2129/26-1)