# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2120/15

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2120/15
- ECLI: ECLI:CZ:US:2015:2.US.2120.15.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 31. 8. 2015
- Datum zveřejnění: 16. 9. 2015
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
- Klíčová slova: náklady řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 177/1996 Sb., § 14b odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

## Odůvodnění

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností, vycházející z § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných v jeho exekuční věci, neboť jimi mělo dojít k porušení jeho základního práva na rovnost účastníků v řízení zaručeného čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené ustanovení právního předpisu - advokátního tarifu.

2. Příkazem k úhradě nákladů exekuce vydaným soudním exekutorem JUDr. Ivo Luhanem dne 23. března 2015, č. j. 099 EX 7791/14-24, bylo ve výroku II rozhodnuto, že povinný je stěžovateli (oprávněnému) povinen nahradit náklady exekuce ve výši 484 Kč. Soudní exekutor vycházel z §14b odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, podle kterého ve věcech výkonu rozhodnutí, je-li vymáháno peněžité plnění a tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč, činí pro účely stanovení náhrady nákladů řízení sazba odměny za první poradu s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení a za sepsání návrhu na zahájení řízení 100 Kč za každý z těchto úkonů.

3. Následné námitky oprávněného, týkající se stanovení výše náhrady nákladů v exekučním řízení, Okresní soud v Sokolově usnesením ze dne 25. června 2015, č. j. 27 EXE 6674/2014-36, zamítl; ztotožnil se přitom s argumentací soudního exekutora a potvrdil, že aplikoval správné ustanovení právního předpisu, a správně je i vyložil.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel - s odkazy na čl. 37 odst. 3 Listiny a § 18 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") - namítá, že napadená rozhodnutí porušují tam zakotvený princip rovnosti účastníků občanskoprávního řízení, a ignorují rovněž § 270 odst. 3 o. s. ř. (správně odst. 2 - pozn. Ústavního soudu), podle kterého má oprávněný nárok na náhradu všech účelných nákladů výkonu rozhodnutí. Připomíná též, že v případě náhrady nákladů povinného by advokátní odměna byla výrazně vyšší a dovozuje i další "nesystémovosti" aplikované právní úpravy; podle jeho názoru by obecný soud účelnost vynaložených nákladů měl posuzovat na základě své vlastní úvahy, a nikoliv "direktivně" stanoveným podzákonným právním předpisem, který je nadto ústavně nekonformní.

5. Ústavní soud pravidelně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející ústavní stížnost, resp. námitky tam vznesené, v ústavněprávní rovině neobstály. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že obdobnou problematiku řešil v rámci ústavních stížností vedených např. pod sp. zn. III. ÚS 1267/15, III. ÚS 1417/15, I. ÚS 1537/15, I. ÚS 1562/15 či I. ÚS 1654/15 aj., které odmítl jako zjevně neopodstatněné. V citovaných rozhodnutích Ústavní soud vyložil, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení obecně postupuje velmi zdrženlivě, a zároveň konstatoval, že námitky uplatněné stěžovatelem neoznačují natolik závažný exces v rozhodování obecných soudů, aby musel zasáhnout. Současně - v dané věci, jakož i výše označených - jde o peněžně nízkou částku, která ji identifikuje jako tzv. věc bagatelní, což ústavní stížnost posouvá do roviny, v níž je vyžadován zvláště závažný zásah do právního postavení stěžovatele, aby bylo možno dovodit porušení jeho základních práv a svobod, a tím byl otevřen prostor pro ingerenci Ústavního soudu. O takovou situaci, však - stejně jako ve věcech výše citovaných - zde nejde. V podrobnostech se proto na tato rozhodnutí odkazuje.

6. Ústavní soud proto ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl; vzhledem k tomu musel být odmítnut - coby akcesorický - i návrh na zrušení ustanovení jí napadeného ustanovení § 14b odst. 2 advokátního tarifu [§ 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2120/15-1)