# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2117/13

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2117/13
- ECLI: ECLI:CZ:US:2014:2.US.2117.13.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 7. 1. 2014
- Datum zveřejnění: 22. 1. 2014
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
- Klíčová slova: obnova řízení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 99/1963 Sb., § 237 odst.2 písm.a

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

Ústavnímu soudu došlo 9. 7. 2013 podání označené jako ústavní stížnost směřující proti shora označenému usnesení Nejvyššího soudu a navrhující zároveň zrušení "ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů". Jako "navrhovatel" je označen ing. Jan Erbrt. Podání je podepsáno Mgr. Helenou Erbrtovou, obecnou zmocněnkyní navrhovatele a zároveň matkou navrhovatele. K podání je přiložena plná moc navrhovatele udělená jeho obecné zmocněnkyni.

Stěžovatel byl Ústavním soudem 22. 7. 2013 upozorněn na formální vady podání s tím, že není projednatelné jako ústavní stížnost pro absenci povinného zastoupení advokátem a byla mu určena lhůta k nápravě. Ústavní soud doručoval výzvu na adresu, kterou stěžovatel ve svém podání uvedl. Na tuto adresu uvedenou stěžovatelem se však doručit nepodařilo.

Navrhovatel poté sám kontaktoval Ústavní soud s tím, že se dozvěděl, že mu byla údajně doručována písemnost z Ústavního soudu, jejíž obsah však nezná. Ústavní soud výzvu stěžovateli zaslal opětovně, přičemž dne 11. 9. 2013 obdržel Ústavní soud "doplnění ústavní stížnosti" již v zastoupení advokátem v záhlaví uvedeným, včetně řádné plné moci. Jak Ústavní soud zjistil z evidence obyvatel, uvedl stěžovatel v podání jinou adresu, než na které je v evidenci obyvatel veden (stejná ulice i město, pouze odlišné číslo popisné).

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na důvody, které uvedl v původní ústavní stížnosti a zároveň uvádí, že "ústavní stížnost směřuje pouze proti shora citovanému rozhodnutí Nejvyššího soudu, pokud v podané ústavní stížnosti navrhuji i něco jiného, požaduji, aby k tomu nebylo dále přihlíženo, a beru ústavní stížnost v tomto ohledu částečně zpět".

Jak zjistil Ústavní soud z přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu, dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nenaplnění dovolacích důvodů. Dovolání směřovalo proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, kterým bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí Okresního soudu v Jičíně ve věci návrhu na povolení obnovy řízení.

Argumentace stěžovatele v podání ze dne 9. 7. 2013 neobsahuje jakoukoli relevantní argumentaci ve vztahu k řízení o povolení obnovy, resp. ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ačkoli byl stěžovatel ve shora uvedené výzvě vedle nutnosti doložení právního zastoupení výslovně upozorněn na povinnost tvrzení a ústavněprávní argumentace ve vztahu k napadenému rozhodnutí, obsahuje stručné doplnění ústavní stížnosti pouze výhrady vůči původnímu řízení, o jehož obnovu bylo usilováno, nikoli výhrady ve vztahu k řízení, které bylo zakončeno ústavní stížností napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu.

Jádro výtek stěžovatele ve vztahu k původnímu řízení, o jehož obnovu stěžovatel usiloval, se týká tvrzeného nesprávného doručování, resp. doručování fikcí. Jak z rozhodnutí dovolacího soudu zjistil Ústavní soud, bylo důvodem zamítnutí návrhu na obnovu řízení uplynutí objektivní lhůty tří let, ve které je možno návrh na obnovu řízení podat.

V ústavní stížnosti stěžovatel ve vztahu k původnímu řízení mj. uvádí, že "asi za dva roky jeho matka náhodou zjistila", že je "odsouzen za černý odběr plynu", přičemž poté jel na Okresní soud v Jičíně "vyhledat rozsudek". Z uvedeného tvrzení je zjevné, že splnit tříletou objektivní lhůtu pro podání návrhu na obnovu řízení bylo v možnostech stěžovatele.

Z tvrzení předestřených v ústavní stížnosti nelze jakkoli dovodit, že by Nejvyšší soud tím, že odmítl dovolání jako nepřípustné, zasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ostatně ze samotného chování stěžovatele, kdy v prvním podání adresovanému Ústavnímu soudu sám uvedl kontaktní adresu, na kterou se mu Ústavní soud následně snažil doručit výzvu k doplnění podání, a jejíž relevanci v další komunikaci vzápětí stěžovatel zpochybnil s tím, že na této adrese již od roku 1989 nebydlí a že je mu tudíž chybně doručováno (a to i ze strany Ústavního soudu), nesvědčí o příliš odpovědném přístupu stěžovatele ke komunikaci s jinými subjekty.

S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Soudkyně Dagmar Lastovecká uvedená v akceptačním dopise k této ústavní stížnosti, byla v souladu s rozvrhem práce Ústavního soudu (přístupný na www.usoud.cz), nahrazena soudcem Radovanem Suchánkem.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2117/13-1)