# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2116/19

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2116/19
- ECLI: ECLI:CZ:US:2019:2.US.2116.19.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 16. 8. 2019
- Datum zveřejnění: 17. 9. 2019
- Předmět řízení: právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
- Klíčová slova: trestná činnost, důkaz/volné hodnocení
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1; 1141/1961 Sb., § 125; 141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí přitom, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); zároveň dle stěžovatele došlo i k porušení principu presumpce neviny, konkrétněji pak zásady in dubio pro reo ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.

2. Stěžovatel namítá, že soudy dostatečně nezjistily skutkový stav, resp. že provedené důkazy nedovolují učinit skutkový závěr o tom, že se stěžovatel dopustil skutků, jež jsou mu kladeny za vinu. Uvedené platí zejména ve vztahu k údajnému znásilnění poškozeného stěžovatelem. K tomu mělo dojít v době, kdy se poškozený nacházel se stěžovatelem o samotě, a soud proto vyšel výlučně z výpovědi poškozeného. Stěžovatel přitom zdůrazňuje, že poškozený je nedůvěryhodnou osobou s trestní minulostí a že v průběhu řízení evidentně lhal. V naznačené situaci, kdy se jednalo o klasický případ "tvrzení proti tvrzení", by mělo být odůvodnění skutkových závěrů učiněných nalézacím soudem obzvláště pečlivé. Podle stěžovatele jsou však odůvodnění rozhodnutí obecných soudů všech stupňů nedostatečná a nemohou rozptýlit pochybnosti stran průběhu celého "incidentu" mezi stěžovatelem, spoluobviněnými a poškozeným.

3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.

4. Procesně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze zopakoval a částečně jinak zarámoval námitky, které uplatnil již jako obhajobu před okresním soudem, a následně je zopakoval ve všech opravných prostředcích. Obecné soudy se jimi zabývaly a ústavně konformně a pečlivě je (opakovaně) vypořádaly. Není úkolem Ústavního soudu, aby tyto námitky znovu obsáhle popisoval a vypořádával způsobem, jako to již obecné soudy učinily.

7. Námitkám stěžovatele, podle nichž obecné soudy nedostatečně odůvodnily zjištěný skutkový stav, Ústavní soud nemůže přitakat. Ústavní soud v tomto kontextu toliko konstatuje, že obecné soudy si při zjišťování skutkového stavu (resp. při přezkumu) počínaly pečlivě a že přesvědčivě vyložily, na základě jakých důkazů a jakého jejich hodnocení postavily najisto skutkový stav, který se stal podkladem pro závěr o vině stěžovatele.

8. Konkrétně Ústavní soud zdůrazňuje, že se obecné soudy důvěryhodností výpovědi poškozeného řádně zabývaly. Skutkový závěr, podle něhož (stručně řečeno) stěžovatel přinutil poškozeného k orálnímu sexu, obecné soudy přesvědčivě odůvodnily. Podkladem pro skutkové závěry obecných soudů přitom nebyla pouze izolovaná výpověď poškozeného. Své závěry stran důvěryhodnosti výpovědi poškozeného opřely obecné soudy v prvé řadě o znalecký posudek z oblasti klinické psychologie a o výpověď svědka J. B., jemuž se poškozený svěřil. Dále pak obecné soudy konstatovaly, že s ohledem na okolnost, že ostatní části výpovědi poškozeného byly podpořeny dalšími důkazy a výpověď byla vnitřně konzistentní, není pravděpodobné, že by právě část výpovědi týkající se znásilnění byla zcela smyšlená. Tento závěr konec konců podporuje i skutečnost, že se stěžovatel podobného jednání již v minulosti dopustil, na což obecné soudy rovněž odkázaly. V neposlední řadě pak obecné soudy - a v prvé řadě soud nalézací - přihlédly k tomu, že obhajoba stěžovatele a spoluobviněných byla "nevěrohodná a ve svých důsledcích i nelogická", kterýžto závěr rovněž pečlivě vysvětlily.

9. V souhrnu tak Ústavní soud zhodnotil, že se soudy ve všech napadených rozhodnutích námitkami stěžovatele zabývaly, svá rozhodnutí též v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně odůvodnily a na základě provedeného dokazování nabyly dostatečný podklad pro zjištěný skutkový děj. Ústavní soud proto nemá za to, že by v oblasti skutkových zjištění a dokazování bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Nezjistil přitom ani žádná jiná pochybení obecných soudů, která by dosahovala ústavněprávní roviny. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2116/19-1)