# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2110/08 - Soud: Ústavní soud - Spisová značka: II.ÚS 2110/08 - ECLI: ECLI:CZ:US:2010:2.US.2110.08.1 - Typ rozhodnutí: Usnesení - Datum rozhodnutí: 26. 10. 2010 - Datum zveřejnění: 12. 11. 2010 - Klíčová slova: odvolání, opravný prostředek - řádný - Dotčené předpisy: 99/1963 Sb., § 201 ## Výrok Ústavní stížnost se odmítá. ## Odůvodnění Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení svých práv, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, kterým bylo výrokem I. rozhodnuto, že nemovitosti, tvořící společné jmění manželů žalovaného a stěžovatelky, připadají do výlučného vlastnictví žalovaného, výrokem II. bylo rozhodnuto, že se zrušuje jejich podílové spoluvlastnictví k specifikovaným nemovitostem a tyto se přikazují do výlučného vlastnictví žalovaného a výrokem III. byly vypořádány nároky ze zaniklého společného jmění manželů a podílového spoluvlastnictví tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce částku 1 757 000 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku. Žalovaný se proti bodu III. rozsudku soudu prvního stupně odvolal a dožadoval se poskytnuté delší lhůty k zaplacení uvedené částky.Krajský soud v Brně odvolání nevyhověl a výrok III. rozsudku okresního soudu potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně tak ve výrocích I. a II. nabyl právní moci dne 7. 11. 2005, výrok III. až dne 30. 6. 2008. Stěžovatelka rovněž požaduje zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a navrhuje, aby soudu prvního stupně bylo uloženo rozhodnout o tom, k jakému datu se vztahuje lhůta šesti měsíců, ve které jí měla nebo má být poskytnuta uvedená částka. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud nerozhodl rozsudkem, jak je mu uloženo v § 223 o.s.ř., ale pouze usnesením, čímž stěžovatelku s největší pravděpodobností zbavil možnosti zajistit nápravu dovoláním. Dovolání stěžovatelka přesto podala. Stěžovatelka dále namítá, že lhůta pro peněžní plnění není v rozsudku soudu prvého stupně přesně vyjádřena a dle jejího názoru by měl být rozsudek doplněn o údaj, ke kterému výroku se lhůta šesti měsíců vztahuje. Dle stěžovatelky se oba soudy dopustily porušení jejího práva na soudní ochranu, neboť byla poškozena nejasným a různý výklad připouštějícím rozhodnutím soudu. Ústavní soud z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010 čj. 22 Cdo 450/2009-154 (doručeného mu dne 21. 10. 2010) zjistil, že dovolání stěžovatelky proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o lhůtě k plnění, bylo odmítnuto jako nepřípustné, neboť nesměřovalo proti rozhodnutí ve věci samé (rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností napadeno není). Ústavní soud po rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání nejdříve zkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odst. 3 cit. zák); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 cit.zák.). V tomto ustanovení se promítá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím tehdy, kdy náprava před těmito orgány veřejné moci není standardním postupem možná. Z tvrzení uvedených v ústavní stížnosti i z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatelka proti rozhodnutí, resp. výroku III. soudu prvého stupně, kterým byla žalovanému stanovena lhůta k plnění, odvolání nepodala. Z obsahu ústavní stížnosti i z vyjádření stěžovatelky k odvolání žalovaného přitom jednoznačně vyplývá, že s délkou lhůty stanovenou žalovanému k plnění nesouhlasila a výrok soudu prvního stupně považovala za nejednoznačný. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, aniž však vyčerpala procesní prostředek k ochraně jejího práva určený, tj. v daném případě odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Skutečnost, že odvolací soud ve věci rozhodoval k odvolání žalovaného (který v něm uplatnil zcela jiné námitky, než vznáší stěžovatelka) a že stěžovatelka podala dovolání, které však bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neznamená, že by stěžovatelka, která tvrdí, že rozhodnutím soudu (v důsledku jeho nejednoznačnosti) došlo k porušení jejího práva, nemusela před podáním ústavní stížnosti vyčerpat zákonný prostředek k ochraně jejího práva. Za tohoto stavu, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat odůvodněností ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnul jako návrh nepřípustný. Návrh, aby Ústavní soud soudu prvního stupně uložil znovu rozhodnout o tom, k jakému datu se vztahuje lhůta šesti měsíců, ve které stěžovatelce měla nebo má být poskytnuta předmětná částka, je třeba odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. --- [Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2110/08-1)