# Ústavní soud, sp. zn. II.ÚS 2100/26

- Soud: Ústavní soud
- Spisová značka: II.ÚS 2100/26
- ECLI: ECLI:CZ:US:2026:2.US.2100.26.1
- Typ rozhodnutí: Usnesení
- Datum rozhodnutí: 2. 9. 2026
- Datum zveřejnění: 13. 10. 2026
- Předmět řízení: hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu); právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
- Klíčová slova: rodina, rodiče, výživné/pro dítě, odůvodnění
- Dotčené předpisy: 2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 32 odst.4; 89/2012 Sb., § 913 odst.1, § 915 odst.1; 99/1963 Sb., § 157 odst.2

## Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

## Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení části výroku v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví a soudní ochranu. Stěžovatel navrhuje zrušit část výroku I. písm. b) výhradně v části týkající se určení běžného a dlužného výživného pro svého nyní již zletilého syna, druhého vedlejšího účastníka.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") rozhodoval ve věci péče o děti stěžovatele a první vedlejší účastnice. V roce 2021 okresní soud schválil dohodu rodičů o střídavé péči. Výživné otce pro druhého vedlejšího účastníka naposledy určil Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 3. 2024 č. j. 13 Co 8/2024-564 ve výši 33 000 Kč měsíčně.

3. Matka se posléze domáhala změny rozsahu péče. Okresní soud rozsudkem ze dne 1. 7. 2025 č. j. 0 P 70/2023-674 určil asymetrickou střídavou péči ve prospěch matky a rozhodl o výživném. Výživné okresní soud stanovil podle dříve určených částek, které nyní pouze přerozdělil podle počtu dnů, kdy jsou děti v péči rodičů (pro druhého vedlejšího účastníka celkem 38 000 Kč měsíčně). Poměry dětí ani rodičů se od minulého rozhodování o výživném nezměnily.

4. K odvolání obou rodičů rozhodoval krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem. Výrokem I. písm. b) mimo jiné změnil rozsudek okresního soudu tak, že zastavil řízení o změně péče v části týkající se druhého vedlejšího účastníka, který v průběhu řízení nabyl zletilosti. Týmž výrokem rovněž změnil rozsudek okresního soudu tak, že se výživné pro druhého vedlejšího účastníka od 1. 1. 2026 zvyšuje z 33 000 Kč (správně celkem 38 000 Kč) na 50 000 Kč měsíčně. Krajský soud rovněž uložil stěžovateli zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi 51 000 Kč jako dlužné výživné. Krajský soud při stanovení výše výživného zohlednil změny v rozsahu péče a rovněž vyšel z dřívějšího rozhodování o výživném krajským soudem v roce 2024. Potřeby druhého vedlejšího účastníka nyní v celém rozsahu zajišťuje matka. Dříve určené výživné tedy krajský soud přepočítal, aby jeho výše odpovídala tomu, že druhý vedlejší účastník již je zletilý. Otec, jehož životní úroveň je nadstandardní, nemusí nad rámec výživného nic hradit.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že výživné vůči druhému vedlejšímu účastníkovi je nepřiměřeně vysoké. Jeho výše neodpovídá odůvodněným a prokázaným potřebám dítěte. Druhý vedlejší účastník výslovně uvedl, že jeho měsíční spotřeba nečiní více než 2 000 Kč měsíčně za oblečení a videohry a že nenavštěvuje žádné placené kroužky. Navýšení z 33 000 Kč na 50 000 Kč postrádá jakoukoli logiku. Stejná životní úroveň dětí a rodičů neznamená, že děti musí mít stejně peněz jako rodiče. Stěžovatel dále argumentuje, že napadený rozsudek popírá princip podílu obou rodičů na výživě dětí a stanoví nepřípustný transfer peněz matce. Stěžovatel takto vysokým výživným nepřímo financuje matku, což odporuje účelu výživného. Konečně krajský soud podle stěžovatele ignoroval, že i nadále bude otec se svým synem v kontaktu, a bude ho i v této době materiálně zajišťovat. Požadovat po stěžovateli, aby nad rámec běžného výživného hradil další výdaje svého syna, je zjevně nespravedlivé a absurdní.

III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, je včasná a přípustná. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto zásadně věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).

8. Tyto vady Ústavní soud v nynější věci neshledal. Na rozdíl od stěžovatele Ústavní soud spatřuje ve změně výživného určitou logiku. Tou je, jak se uvádí v bodu 34 napadeného rozsudku, změna rozsahu péče s následným nabytím zletilosti druhého vedlejšího účastníka. Zatímco dříve matka se stěžovatelem pečovali o druhého vedlejšího účastníka ve střídavé péči, posléze došlo k tomu, že zajišťování jeho potřeb převzala v celém rozsahu matka. Jak okresní soud, tak krajský soud také vyšly z dříve určeného výživného podle rozsudku krajského soudu sp. zn. 13 Co 8/2024, protože se podle nich poměry rodičů a nezletilých v zásadě nezměnily.

9. Výživné tehdy určené podle počtu dní, kdy byl druhý vedlejší účastník v péči otce, nyní obecné soudy přepočítaly rovněž podle počtu dní v závislosti na změně rozsahu péče, o které rozhodovaly. Zatímco při původním rozhodování krajským soudem v roce 2024 byla střídavá péče v zásadě rovnoměrná, posléze okresní soud rozhodl o péči asymetrické. Konečně v souvislosti s nabytím zletilosti druhého vedlejšího účastníka před vydáním napadeného rozsudku převzala veškerou péči matka. Zvýšení výživného tedy reflektuje snižování rozsahu péče stěžovatele o druhého vedlejšího účastníka a převzetí zajišťování jeho potřeb matkou, neboť nyní je druhý vedlejší účastník zletilý a v zásadě žije s matkou. Nově stanovené zvýšené výživné proto rámcově odpovídá rozsahu zajišťování potřeb druhého vedlejšího účastníka a rovněž vychází z dřívějších soudních rozhodnutí a z nadstandardní životní úrovně otce. Za této situace proto Ústavní soud nemůže přisvědčit námitkám stěžovatele, že nově určené výživné není odůvodněno. Neobstojí ani argumentace, že výše výživného je nepřiměřená. Tato otázka již byla vyřešena rozsudkem krajského soudu sp. zn. 13 Co 8/2024. Proti odůvodnění tohoto rozhodnutí, z nějž obecné soudy nyní vycházely, však stěžovatel nyní nic konkrétního nenamítá. Nadto měl možnost proti těmto úvahám brojit již dříve. Žádné prvky svévole proto Ústavní soud při určení výše výživného zletilého druhého vedlejšího účastníka neshledal.

10. Z týchž důvodů neobstojí ani argumentace stěžovatele, že výše výživného představuje neoprávněný transfer peněz matce. Sám krajský soud v napadeném rozsudku zdůraznil, že výživné slouží k uspokojení potřeb druhého vedlejšího účastníka (bod 34 in fine). Stěžovatel netvrdí nic konkrétního, co by osvědčovalo neoprávněné nakládání s výživným. Samotná výše výživného je pak odůvodněna majetkovými poměry dítěte a rodičů (§ 913 odst. 1 občanského zákoníku), které na podkladě nynější ústavní stížnosti nelze přezkoumávat. Neopodstatněná je konečně argumentace stěžovatele o jeho údajné povinnosti hradit druhému vedlejšímu účastníkovi nad rámec běžného výživného další potřeby. Nic takového z napadeného rozsudku nevyplývá. Naopak, krajský soud přihlédl k tomu, že stěžovatel nad rámec výživného druhému vedlejšímu účastníkovi nic nehradí, a tím pádem ani není povinen hradit. Krajský soud v bodu 34 napadeného rozsudku výslovně uvedl, že "se má za to, že se otec nemusí více na placení potřeb těchto dětí (včetně zletilého M.) podílet. Tato argumentace stěžovatele se tak míjí s odůvodněním a podstatou napadeného rozhodnutí.

11. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

---

[Kanonická webová stránka](https://pravnianalyza.cz/judikaty/us/II-US-2100/26-1)